České národní listy

listopad, prosinec 2018

Tomáš G. Masaryk  - „Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální“

„…Úsilí o hospodářskou a sociální spravedlnost válkou není zeslabeno, je spíše zesíleno. To dosvědčuje již sám vznik nových republik a demokracií. Demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty; ale vyslovil jsem se již, jednaje o ruském bolševismu, že žádoucí hospodářskou rovnost nevidím ideálně řešenu komunismem. Na tomto stadiu vývoje demokracie spěje k odstranění bídy a velikých protiv bohatství; demokracie ani v oboru hospodářském nesmí být nivelizací, nýbrž kvalifikací.

Tak zvaný kapitalismus není tolik pochybený svou výrobou, jako tím, že lidé nevyrábějící a dokonce nepracující mohou si nezaslouženě osvojovat výtěžky poctivé výsilné práce…

Nejsem proti socialízaci - socializaci, nikoli pouhé postátněni nebo státní dozor - v některých oborech: jsem pro socializaci železnic a, komunikačních prostředků vůbec, vodních sil, uhlí atd.; socializaci si představuju postupnou, vývojovou, připravenou vzděláním dělnictva a lidí, řídících výrobu a výměnu. K tomu je třeba přesného finančního hospodářství státu a přísnější a věcnější kontroly celého finančnictví, zejména také bank.

Ale především se musí dobudovat zahájené sociální zákonodárství - najmě zdokonalení a sjednocení sociálního pojištění a zvláště také pojištění proti nezaměstnanosti.

Naším speciálním úkolem je provedení reformy pozemkové; byl to již před válkou požadavek všech stran. Ukázal jsem, jak je podobna naše země pruskému východu. Velikou příčinou latifundií u nás byla protireformační konfiskace, vedená zištnými Habsburky a cizáckou šlechtou. Naše země je bohatá - tím větší úkol naší demokracie v oboru hospodářském a sociálním.

Druhý veliký úkol specificky náš je, starat se pomocí státu, obci a všech institucí t. zv. humánních o fyzické a duševní zdraví národa, že v republice ihned zřízeno nejen ministerstvo sociální péče, nýbrž i ministerstvo zdravotnictví, je jistě důkazem, že představitelé lidu národní potřebu dobře postřehli…“

                                                                            TGM, Světová revoluce, str.538-540

Edvard Beneš o demokracii humanitní

„… Po vítězství třetího stavu (měšťanstva) během XIX. století a po vytvoření a upevnění národních kultur a národních států v Evropě, hlásí se tudíž v každém státě a národě evropském o podíl na moci a nové lepší existenci stav čtvrtý: dělník, rolník, malý a střední pracovník rukou i ducha. Stává se to jednou ze základních politických otázek celé evropské společnosti ke konci XIX. století a na začátku XX. století.

Otázka ta je pak zdůrazněna ještě více v nových formách světovou válkou z let 1914 -1918 a postavena na první místo velikou ruskou revolucí. A po válce se opět  v nových formách důrazně klade ve státech diktátorských. Ty se sice staví s největší rozhodností proti všem formám politické demokracie, ale právě za cenu zvláštního zdůraznění problémů sociálních.

V tomto smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.

Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str.24

Češi, Slováci a Čechoslováci

Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády), pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě.

 j. Kollár řekl: "Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jejich řeč a národnost se valícím". (1832).

K. Havlíček Borovský: "Slovensko by se stalo časem první zemí česko-slovenskou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého" (1848).

J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: "Byv pozván ke dni tohoto národa - chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované - československého národa" (1868).

V 19. stol. hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací. je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa, v boji za svobodu a samostatnost.

T. G. Masaryk si "československý národ" nemusel teprve "vymyslet", jak vykládají pomlouvači. Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30. října 1918): "Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kulturních bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev".

Doba míru otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti jeho doktríně a neváhali zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Komentáře k dohodám představují dva předchozí příspěvky. jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a k odvěké a trvalé potřebě společně je hájit.

Existují ještě dnes Čechoslováci? "Čechoslovák je člověk „vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů," napsal Ing. Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on, že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák... A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí. (Redakční dovětek)

"Existence českého a slovenského národa nevylučuje existenci československého národa, který znamená vyšší kulturní, duchovní - a za příznivých okolností i politickou a hospodářskou jednotku. Podobně jako třeba vedle národa anglického, skotského a welšského existuje národ britský. To začlenění do vyšší, obecnější jednotky nijak neomezuje rozvoj a uplatnění národních svébytností jednotlivých členů vyššího celku. "  (Edvard Beneš, Úvahy o slovanství. Praha 1947)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., Prof. PhDr. J. Hroch, CSc. a kol. „Věrni zůstaneme. K 100. výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa“, str. 215-216

Československý Palach

Nepripomínajme si len Jana Palacha, bol aj Jozef Aszmongyi !

Vážené médiá!

V deň … úmrtia prvého československého prezidenta, T. G. Masaryka, ako česko-slovenský aktivista si dovoľujem pripomenúť Vám, že spoločná vlasť Čechov a Slovákov bola pre oba naše národy veľmi prínosná a že je vhodné spomínať na ňu s úctou.

Nie všetci zanietení bojovníci za vlasť majú čestný veniec. Jedným z takýchto zabudnutých je prešovský rodák Jozef Aszmongyi, v roku 1992 61-ročný starousadlík v Českej republike, ktorý dňa 16. septembra 1992 v obci Hasina v okrese Nymburk spáchal samovraždu sebaupálením. Tento Maďar podľa priezviska, Slovák podľa pôvodu, Čech podľa bydliska a Čechoslovák nielen občianskym preukazom, ale Čechoslovák aj rozumom a srdcom, zanechal po sebe výzvu „Za spoločný štát – Československo“. Výzva sa obracala na všetkých ľudí dobrej vôle, na Čechov a na Slovákov, aby urobili všetko pre udržanie spoločného štátu. Táto jeho výzva je časom už prekonaná. Ako trvalé by sme si však mali vziať jadro Aszmongyiho odkazu: Nech sa k sebe vzájomne majú český a slovenský národ ako blízki bratia!                                                                                 Stupala, 14 . 9. 2012

S pozdravom                                       

Michal Petrovič Slovanský, predseda SK ČSV

Projev prezidenta Čsl. Republiky T. G. Masaryka předsednictvům obou sněmoven N.S.R.Č. a vládě dne 28. října 1928

Páni předsedové Národního shromáždění, Páni ministři, milí spolupracovníci!

Děkuji Vám srdečně za Vaše přátelské přání a připojuji se k Vašemu vřelému přání blaha a zdárného rozvoje naší drahé republiky!

Všimli jste si, pánové, hradní stráže v uniformách legionářských. Ta uniforma se ode dneška bude nosit jako hoId, který vzdáváme spojencům, jejichž vítězství, přátelství a snaze po spravedlivějším uspořádání politické Evropy do tak značné míry vděčíme obnovení našeho státu; takto hradní stráž zůstane připomenutím budoucím generacím, že svobody není možno vydobýt a udržet bez největší oběti. Náš stát byl obnoven, protože naše státní právo spojenci bylo uznáno a že národ doma i v zahraničí se svorně postavil proti našim odpůrcům a ochráncům starého režimu a staré Evropy. Bojovali jsme v armádách spojeneckých; naše legie se staly součástí vojsk v Rusku, Francii a v Italii a naši občané přihlásili se dobrovolně také do armády srbské, anglické a americké.

Nedávno jsme postavili v Praze pomník Wilsonův, včera Denisův - jsme a zůstaneme spojeneckým národům za jejich pomoc a přátelství, osvědčující se i po válce,vděčni.

Avšak nechci dnes vzpomínat světové války, jejího průběhu, výsledků a následků; dnes si máme ujasnit, co jsme po válce vykonali již sami, máme zúčtovat se sebou, zpytovat svědomí a rozhodnout se k další práci.

Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý - odboj proti cizovládě, zlovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa. Nemůžeme dnes nevzpomenout na všechny ty, kdo před námi národ budili a byli nám za rakousko-uherského utlačení vzorem odrakouštění. Cítím se šťastný, že jsme v řadě oslav uctili památku otce národa a našeho předního politického učitele. Vedle Palackého musil bych, začínaje třeba jen Dobrovským, ocenit dlouhou řadu buditelů-osvoboditelů; chci připomenout alespoň ještě jednoho, a to z řady umělců - Smetanu. Nemůžeme být dost vděčni za to, co svou hudbou vykonal pro politické vzpružení svého milovaného muzikantského národa.

Vzpomínáme s úctou na ty, kdo trpně nebo se zbraní v ruce položili své životy v boji proti habsburské monarchii; vzpomínáme na houževnatý odpor bezbranného národa, vrcholící nekrvavou úspěšnou revolucí toho krásného 28. října před desíti lety. Staletý program Čechů a Slováků byl velikým usilováním o spravedlnost a právo; je tomu dnes deset let, co úsilím mnohých generací byl obnoven porušený mravní řád.

Deset let je maličko v dějinách, ale mnoho v životě lidí. Když jsme se před deseti lety vracel domů, do republiky osvobozené, užil jsem slova, které se mi dralo na jazyk: že je to jako pohádka. Pohlédnu-Ii dnes zpátky na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka - zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme obstáli v této zkoušce a obstáli čestně; dali jsme obnovenému státu ústavu, organisovali jsme administrativu a armádu; čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a - což je ještě důležitější - důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce deseti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci. Je to úspěšný kus vývoje; stál mnoho trpělivé práce, a proto vzpomeňme vděčně všech, kdo spolupracovali a nebáli se vzít na sebe odpovědnost; nemohu tu na prvém místě nevzpomenout churavého předsedy vlády Antonína Švehly; po desítileté přátelské spolupráci dovedu dobře ocenit jeho státnickou dovednost a oddanost republice. Zajisté budete souhlasit, abychom mu poslali srdečný pozdrav a přání brzkého zotavenÍ.

Dále vzpomeňme těch našich zdatných spolupracovníků, kteří nás opustili - Štefánika, Rašína a Tusara. Vykonali každý v oboru své působnosti veliký kus práce pro konsolidaci republiky.

Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nám teď nic nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří přírodou a historií jsou určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku. Těch deset let klidného, silného vývoje ukázalo, že si naše území postačí, že jeho občanstvo má schopnosti k samostatnému státnímu životu; náš stát se ctí obstál a obstojí v světovém závodění o pokrok lidstva. Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom tu udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme: kdo zapomíná zkušenost špatnou, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.

Zbudování republiky opravdu demokratické je akt veliké víry: víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu svého vlastního domova. Tehdy jsme byli jednomyslnější; zato dnes je nás více. Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi; ale ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná služba, jako žízeň po spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle. Máme svůj stát k tomu, abychom v něm usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boží; věřím, že, často o tom nevědouce, jsme k tomu osudem, Prozřetelností vedeni.

Tento můj nezlomný optimism není slepý, není nekritický; věřil jsem už před válkou v možnost obnovení našeho státu a přemýšlel jsme stále o úkolech, které bychom musili řešit. Svých čtyř let za hranicí a deseti let úřadu presidentského jsem využil - ověřoval jsem si své theorie, pozoroval politické osoby a poměry doma i venku, odvažoval naše schopnosti, přemýšlel, jak nejúčelněji rozdělit práci; nikdy jsem se nerozpakoval vyslovit podle potřeby své názory a jejich zdůvodnění, a proto řeknu i dnes, co pokládám pro další rozvoj republiky za správné a potřebné. Vím, že většina lidí nerada je burcována ze svého politického snění ukazováním na tvrdé skutečnosti; avšak zdárný vývoj států, národů a lidstva nespravuje se pouze přáním, nýbrž také těmi tvrdými skutečnostmi. Idejím a ideálům je vyměřena značná působnost; jednotlivci i národové do veliké míry jsou tvůrci své budoucnosti, a bylo již často a správně řečeno, že na konec to vždy vyhrávají idealisté - ale ty vítězné ideje a ideály nerodí se z fantastiky a nevěcnosti.

Na prvém místě chci vytknout fakt, že se nám za těchto prvých deset let podařilo získat si zahraniční politikou uznání, smím říci, v Evropě a v celém světě; jsme stát malý, ale malost nevylučuje světovost. Česká otázka, to jsem vždy věřil, je otázkou světovou a československý stát musí dělat politiku světovou. A dělá ji. Politiku světovou vnucuje nám zeměpisné položení a historický vývoj.

Naše postavení v mezistátní politice je nejen čestné, nýbrž i dobré; ale musíme pozorně stříci vývoj poválečné Evropy a celého světa, neboť mírové upravení Evropy znamená velikou přeměnu států a jejich vzájemného poměru. A státy, nejen vítězné, nýbrž i poražené, se vyvíjejí a jejich vývoj se nás dotýká v míře velmi značné.

Nemůžeme očekávat, že by ustanovení mírových smluv všude a ode všech se přijímalo bez námitek a protestů. Sám připouštím bez váhání, že mírové smlouvy vyžadují některých objasnění; ale to se musí dít loajálně, odkrytě a poctivě. Nepřátelské agitace, boj nepravdami a přímo lžemi nezpůsobí žádaných náprav. V politice, zahraniční i domácí, je stále a všude mnoho amatérů a diletantů - jsou mezi nimi i naivní poctivci - kteří svými rozumy-nerozumy politickou veřejnost zneklidňují. Právě letos jsme měli příklad takového křiklavého diletantství, brojícího proti mírovým smlouvám velmi nevěcně. Lidé toho druhu pod heslem míru vzbuzují svár a svým nevěcným usilováním o revisi mírových smluv nebezpečně sílí zastánce politického chaosu. Smlouvy vykoupené krví milionů lidských životů nejsou cárem papíru. Není přepínáním, pravím-li, že jsme se od samého počátku od podepsání mírových smluv loajálně přičiňovali o dohodu se svými sousedy a o všeobecný mír a o smírnou konsolidaci nejen střední, nýbrž celé Evropy. Po tak vysilující válce všecky státy, i vítězné, potřebují klidu a míru k nápravě velikých škod. Pacifismus je po světové válce nejen ctností, nýbrž životní potřebou.

Šíří se a upevňuje vědomí mezinárodnosti; světová válka byla opravdu světovou, podala důkaz, že všichni národové tvoří a mají tvořit harmonický celek. Avšak světová válka zároveň utvrdila vědomí národní a jeden z hlavních výsledků světové války je osvobození menších národů Evropy potlačených starých režimem. Mezistátnost a mezinárodnost předpokládá uvědomělé národy; právě vývoj našeho národa po ztracení státní samostatnosti byl hlavně uvědomováním národním a zároveň slovanským, protože právě menší národové slovanští nebyli politicky svobodnými a samostatnými. Dnes jsou slovanští národové samostatní - náš národní program může teď a musí být praktický, a obrozenský program slovanské vzájemnosti bude taktéž prakticky uveden v soulad se spřátelením s ostatními národy.

Nebudu se zabývat jednotlivými problémy zahraniční politiky. Naše jubileum, jak jsem už řekl, odkazuje nás k přemýšlení především o naší politice vnitřní. Řeknu jen tolik, že náš poměr je přátelský nejen k národům spojeneckým, nýbrž už i k těm, proti kterým jsme ve válce bojovali. A chci dodat, že jim, jako i bývalým spojencům, upřímně přejeme překonání obtíží válkou způsobených.

Náš politický úkol je vybudovat republiku demokratickou.

"Naše spolupráce zajišťuje, že sudetští Němci nejsou jen naší minulostí, ale jsou také v naší čtvrti i přítomností a budoucností.“

"Vidím tu spoustu známých tváří, několikrát jsme se viděli na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku nebo v Augsburgu a také tu vidím několik lidí, které znám z hnutí Antikomplex, které zakládal můj bratr a já jsem byl jeho členem. Domnívám se, že toto hnutí se svým způsobem podílelo na procesu usmíření a na tom, že tady tento kongres je pořádán,“ uvedl za souhlasu auditoria. „Velmi úzce spolupracujeme se sudetoněmeckou kanceláří v Praze a jeho vedoucím panem Bartoněm. Spolupracovali jsme i v době, kdy jsme se neprobojovali do Poslanecké sněmovny našeho parlamentu a přesto pan Bartoň zůstal naším věrným spojencem a sudetoněmecká kancelář také,“ řekl první muž Prahy 7 Čižinský.

„Měli jsme tu v Praze menšinu židovskou a německou. Ta židovská mluvila částečně německy, částečně česky a nacistické běsnění a potom vyhnání naši čtvrť poškodilo, ztratili jsme část našeho charakteru, ztratili jsme přirozenou dvojjazyčnost, ztratili jsme vzájemné obohacování se,“ řekl. A na závěr svého krátkého projevu podotkl: „Proto velmi vítám takové aktivity, jako je tato, protože naše spolupráce zajišťuje, že sudetští Němci nejsou jen naší minulostí, ale jsou také v naší čtvrti i přítomností a budoucností.“

Z projevu pana Jana Čižinského na Německo-českém komunálním kongresu v r. 2016 v Plzni

Poznámka redakce: Před komunálními volbami jsme varovali před volbou iniciativy Praha sobě, v jejímž čele stál pan J. Čižinský. Doufejme, že se nestane někdy v průběhu tohoto volebního období primátorem Prahy. Pokud by se tomu tak přece stalo, pak  „sudetšti“ Němci by byli pro Prahu nejen minulostí, ale i přítomností a budoucností. Takto bychom asi mohli parafrázovat výše uvedená slova pana J. Čižinského. Bude vrchovatě stačit, když v čele Prahy 1 bude stát bratr pana J. Čižinského, Pavel Čižinský, jeden ze zakladatelů nechvalně známého silně sudetofilního Antikomplexu, a pan Jan Čižinský bude starostovat v Praze 7. Už tak je toho všeho přespříliš.

Varování paní dr. Evy Hahnové

Původní nositelé henleinovských myšlenek umírají. Dokud však bude existovat sudetoněmecký landsmanšaft, najdou si tyto myšlenky nové nositele. SL tak umožňuje, aby henleinismus  stále přežíval.

Proto paní dr. E. Hahnová naléhavě doporučuje, abychom tuto skutečnost učinili předmětem česko - německé diskuse.  Stalo se tak někdy na nějakém jen trochu významnějším česko-německém fóru? Nic o tom nevíme a je velká pravděpodobnost, že nikdo z české strany se ani nepokusil vážně tento problém učinit středem česko-německé diskuse.

Pro SL je jistě diskutování této otázky krajně nežádoucí. Ale nejen pro něj. I tzv. čeští  přátelé sudetské věci, jinak řečeno sudetomilové, nemají žádný zájem na tom, aby se o tomto problému mluvilo. Mnozí z nich již používají běžně sudeťáckou terminologii a v některých programových otázkách dokonce přestoupili na "sudetoněmeckou" víru, samozřejmě ke škodě našich státních a národních zájmů.

Spojení sudetů s českými sudetomily je pro naší republiku nebezpečím, jehož současnou vysokou intenzitu si málo kdo z nás uvědomuje. Tak jak někteří přední sudetomilové získávají pozice, zatím jen v komunální oblasti, na vládní úrovni je naopak z větší části, jak se zdá, ztratili, nebezpečí vzrůstá.

Na co, vážení vlastenci, ještě čekáme, když v čele iniciativy Praha sobě je Jan Čižinský, který považuje "sudetské" Němce za "naši budoucnost", zatím mluvil o nich tak jen v souvislosti s Prahou 7, kde starostuje. Jeho bratr, Pavel Čižinský, jeden ze zakladatelů výrazné prosudetské organizace, Antikomplex, má pašalík na Praze 1. Co potom v Praze můžeme v budoucnosti očekávat, když proti těmto trendům téměř nic neděláme. Troufáme si říci, že mnohý Pražan, vlastenec, o uvedených skutečnostech ví velmi málo nebo dokonce nic. Nemůžeme přece očekávat od českých médií hlavního proudu, že nás budou informovat o aktivitách sudetomilů. My sami se musíme postarat o šíření zpráv tohoto druhu. Je to naše povinnost.                                                                                                        J. Kovář

Volby komunální i senátorské dopadly pro vlastenecké subjekty téměř katastrofálně

Není divu. Když se podíváte i na významné české internetové stránky, které mají skutečně vysokou úroveň, zjistíte, že o českých státních a národních zájmech sice nejednou píšou, ale těch článků  s vlasteneckou tématikou je velmi poskrovnu.

Jak vstoupilo do volebního procesu slavné „Vlastenecké fórum“? Podívejte se, jak je obohatilo!  Prohlášení stíhá prohlášení. Je jich dokonce několik. Taková forma podpory vlasteneckých subjektů vyhledávána  obyčejnými českými voliči jistě není. Existuje celá řada živých témat, která byla víceméně v předvolební době osiřelá.

Neexistovala ani skutečná systematická spolupráce vlasteneckých subjektů. Články s vlasteneckou tématikou  mnohé příbuzné weby se snad i obávaly sdílet, ač samy trpěly v tomto směru obsahovou vypráhlostí.

Výše uvedené skutečnosti mají pouze upozornit na některé problémy ve vlasteneckém táboře. Zdaleka nejsou ani pokusem, snažícím se vysvětlit volební prohru.

Mohly volby dopadnout jinak? Samozřejmě média hlavního proudu, včetně „české“ TV, pomáhala soustavně těm druhým. Hodně se zasloužila o volební výsledky. Ale i ti druzí se snažili. Co všechno probíhalo za staženou oponou, zdaleka nevíme. Podle výsledků můžeme soudit, že probíhala dlouhodobá a soustavná politická práce ve  prospěch těch, jimž české zájmy téměř nic neříkají. Kolik peněz museli vynaložit, kdo všechno jejich předvolební akce organizoval, je zatím z velké části zahaleno skrývající rouškou. Kolik nestátních organizací, kolik „dobrovolníků“ působilo v jejich prospěch, a odkud plynuly peníze, proto nevíme. Je otázkou, zda se pravdu dozvíme. Vždyť ve volbách dosáhli mimořádně dobrých výsledků i „přátelé sudetoněmecké věci“, přestože v parlamentních volbách byli biti a vytlačení na politický ošklivec. Jak je to možné?  Zkusme si na tuto otázku odpovědět každý sám! Nyní mají pevné pozice asi v polovině okresů.

To všechno i další  rozhodovalo o volebních výsledcích. A také rozhodlo!

Přesto si dovolíme tvrdit, že dlouhodobá spolupráce a případně i koordinace vlasteneckých sil  mohly vést k mnohem lepším výsledkům než   k těm dosaženým. Přestože vlastenecký tábor je dlouhodobě viditelně, ale hlavně potají, rozkládán. A to celkem úspěšně.

Není čas jen na slzy a pláč! Musíme vyvodit z této porážky důsledky, napravit nedostatky, chyby a spolupracovat a případně i v některých oblastech koordinovat vlasteneckou činnost!

Kdo se toho ujme úkolů, jež před námi stojí, který subjekt to bude? Jen, prosíme, nespoléhejme na Vlastenecké fórum!  Musíme si uvědomit, že čas nám již nyní chybí.

Další důležité volby jsou již za dveřmi. Abychom v nich uspěli, nikoliv ti, kteří k nám přivedou zástupy migrantů, ti, kteří budou dále „pracovat“ na rozvrácení rodiny, našeho školství, musíme začít již dnes s konkrétní prací. Jen tak můžeme ochránit náš národ a stát. Nechť se naše dílo podaří!

J. Skalský 

Za jakých okolností použijeme jaderné zbraně?

Putin pronesl tvrdá slova

Redakce AC24, 18.10.2018    

Moskva - Rusko sáhne k použití jaderných zbraní jen v odvetě za raketový útok na své území. Ve čtvrtek to na bezpečnostní konferenci v Moskvě prohlásil ruský prezident Vladimir Putin.

Ruská vojenská doktrína podle něj nepočítá s preventivním jaderným útokem.

Rusko by podle Putina použilo jaderné zbraně jen tehdy, když by ruské systémy včasného varování zpozorovali rakety blížící se k jeho území.

„Agresor by měl vědět, že odveta je neodvratná,“ prohlásil ruský prezident.

„Pokud zpozorujeme blížící se útok na území Ruska, sáhneme k odvetě,“ dodal.

Putin si uvědomuje, že to bude znamenat celosvětovou katastrofu, ale Rusové podle něj nebudou „těmi, kteří to začali“.

„Byli bychom oběťmi agrese a šli bychom do nebe jako mučedníci (osoba, která zemřela za svojí víru nebo ideu, pozn. red),“ zatímco ti, kteří jako první zaútočili na Rusko, „by jen zemřeli, bez možnosti se kát,“ prohlásil Putin.

Srbský filmový režisér Emir Kusturica: „Každý, kto má rád Rusko, je „ruský špión“

Belehrad 26. septembra 2018 (HSP/Foto: TASR/AP/ANSA-Ettore Ferrari)

Slávny srbský filmový režisér Emir Kusturica reagoval na tvrdú kritiku a mnohopočetné klamstvá, ktoré šíria viaceré európske médiá a politici. S úsmevom si vypočul poznámku od novinárov, že ho nazývajú „ruským špiónom“. Povedal, že to vôbec nie je prekvapivé: „Každý, kto má rád Rusko, je „ruský špión…“

Na snímke režisér Emir Kusturica

„Áno, dnes je každý, kto má dobrý vzťah voči Rusku, „ruský špión“. Vyrastal som s obdivom voči Gagarinovi a Armstrongovi. A nerobil som medzi nimi žiaden rozdiel. A keď prišiel čas a mnohí začali žiadať, aby som sa vzdal Gagarina, tak som to odmietol urobiť. Podobnú kombináciu som neprijal,“ vysvetlil Kosturica.

Poznamenal, že z nejakého dôvodu jeho postoj najviac prekáža Britom. Vysvetlil, že je to asi preto, že Veľká Británia už vyše dvesto rokov sa neúspešne snaží vytlačiť Rusko z Balkánu. Dodal, že dôležitou príčinou úspechu ruského prezidenta Vladimíra Putina na medzinárodnej scéne je čestnosť tohto politika voči svojim blízkym, voči svojmu národu a partnerom.

„Slovo, ktoré vysloví Putin, sa stáva pevnosťou a naopak sľuby a rečičky mnohých západných kolegov, o čom sme sa už veľakrát presvedčili, to sú iba prostitútky,“ zamyslel sa srbský režisér Emir Kosturica.                      

Eugen Rusnák

Z hlubin minulosti se ozývá nacistický hlas

HSch.- „Ano, Češi proto musí konečně pochopit své místo a úkol v středoevropském prostoru, nazřít, že jsou zde doposud tolerováni, ale to neznamená, že se zde budou chovat drze a zpupně, a že jejich zločiny budou navěky pardonovány. Čeledín, který okrade hospodáře a s pomocí svých podruhů jej násilně vyžene, může od tohoto po návratu vyprošovat odpuštění, na to ale není nárok, Češi, ani po náležitém pokání a vyznání viny - a co jste vy doposud učinili, se pokání neblíží ani v náznaku. Zpytujte svá svědomí, času již mnoho není!!

JP H Sch. “jste opravdu typická nositelka nacistických názorů.“

Z diskuse na našem FB k fotografii „Uprchlíci v minulosti, uprchlíci dnes“ ze 14.9.2018

Všichni jsme lidé

ML - Komousi a jim podobni lidstvi ztratili. Zapamatujte si to konecne.

České národní listy ML - Všichni jsme lidé. Dokonce i Vy. Kdo tvrdí opak, je nacistou. Vychází z nacistické teorie "panského národa a podlidí". Kam to vedlo? K milionovým masakrům lidí. Společnost by konečně proti Vám a Vám podobným, v zájmu vlastní záchrany, měla zakročit. Jinak dějiny se budou opakovat. Nacisté byli v Norimberku odsouzeni jako zločinci. Mnozí byli právem popraveni nebo strčeni do vězení. Čeká  skvělá budoucnost i Vás?

Z diskuse k článku „Paní europoslankyně Michaela Šojdrová tentokrát v jiném světle“, který jsme vyvěsili na FB dne 14. září 2018

Když národ vrávorá

Žijeme ve zvláštní době plné paradoxů. V časech, kdy hodnota je vyjádřena penězi, úroveň množstvím pozlátek a ryzost povahy vyjadřuje módní trend a vlastnictví hmotných statků. Kdy hrdost je k smíchu, odvaha přepych a postoj je póza. Jsme svědky doby, v níž tradice jsou pro smích, umění je kýč a dědictví podlehlo amnézii. Národ je v rozkladu, vrávorá a je rozpolcen. Časy hrdinství a udatnosti jsou zapomenuty, překrucovány a v zločin ohnuty. Ideály jsou degradovány na nářek v hospodě a nekonečné žvanění, jež neoslovuje nic a nikoho, stalo se standardem. Zapomenuto jest, že nejvyšším platidlem je hodnotná lidská práce, ctností schopnost obětovat se a víc než přepych a styl je disciplína a pokora.

Fatálním nedostatkem, jenž dá se nazvat základním stavebním kamenem, je společný a jednotný myšlenkový směr. Stmelující idea držela národy vždy na nohou ve chvílích, kdy rozhodovalo se o bytí a nebytí. Nyní je náš národ, toho času ve stavu beznaděje, zpola slepý, téměř hluchý a nechá se snadno opít rohlíkem. Stačí jen přijímat všudypřítomné žvásty bez odporu a pak je, s pózou moudrého, papouškovat. Umlčováni a dehonestováni jsou dnes však ti, co měli by mluvit nahlas, a ti, kteří koryt si hledí, měli by zametat ulice.

Mlčky se přihlíží absenci hodnot již v útlém mládí. Vzory mladé generace jsou dnes mediální figury, groteskní hrdinové a postavy počítačových her. Pro nastupující generaci je sociálním statusem vlastnictví mobilního telefonu namísto prosazení díky schopnostem a dovednostem. Výchova upadá – není čas. Zapomíná se, že vzorem mladého člověka mají být rodiče, taktéž v názorové harmonii. To je první nutný záchytný bod, od kterého se následně odvíjí vše ostatní. Takových případů je však jako šafránu a nastupující generace si sebou nese degenerativní změny coby důsledky laxního přístupu, rodiči počínaje a státem konče. Systém nevychovává důstojné nástupce, jimž je vlastní úcta k vlastnímu národu a v tomto smyslu jsou schopni sebeobětování. Nikoliv, vychovává konzumenty, poklonky a figury bez hodnot.

Národ vrávorá. Z kdysi silných stali se slaboši, z udatných zbabělci a z pyšných a nezdolných zbývají uplakánci a žvanilové. Pravděpodobně jedinou a možnou vzpruhou je sestup na úplné dno. Nutnost podstoupit existenční zápas a tváří v tvář čelit takové hrozbě, která stojícího na jedné noze srazí k zemi, nebo ho donutí, aby přenesl se přes bolest, začal věřit sám v sebe a konečně se znovu pevně postavil na obě nohy, o kterých kdesi v hloubi duše ví, že jsou zdravé.

Budiž tak naší ctností víra v nápravu a skálopevné přesvědčení, že boj ještě nekončí. Bude končit tehdy, kdy my sami řekneme, že je po všem. Naší povinností je předávat naše myšlenky dál, byť může nás frustrovat pocit, že hážeme perly sviním. Náš společný směr a stmelující vidění světa bude rozhodujícím faktorem při výchově dalších generací. Mějme na paměti, že přežije a zvítězí jen ten, kdo vytrvá a zachová si víru v sebe sama. Ten, kdož namísto rezignace hlasitě se ozve, místo slz zatne zuby, nepoklekne, ale postaví se zpříma, bude kdykoliv připraven na konfrontaci, neustoupí, půjde pevně po cestě, kterou si zvolil a donutí ustoupit toho, kdo zastoupil mu cestu.

Brigáda: military-prepper jednotka

18. září  •https://www.facebook.com/jednotkabrigada/posts/2108152869501920

Je Rusko zrazováno svou vlastní inteligencí?

P.C. Roberts

Ruská armáda Putinovu omluvu izraelského zavraždění 15 příslušníků leteckého personálu za svou nepřijala. Armáda ví přesně, co se stalo, a neváhala zradu, které se Izrael dopustil, když zneužil naivní a lehkověrné důvěry ruské vlády v izraelské dobré úmysly, věrně popsat.

Člověk se nemůže nekompetenci Putinových nevojenských poradců ve věcech zahraniční politiky dost vynadivit. Zřejmě se mezi nimi nenachází nikdo, kdo by si byl vědom faktu, že JEDINÝM důvodem falešné washingtonské „války proti teroru“ je vyčistit Střední východ od všech vlád, které stojí v cestě izraelské expanzi. Izrael má především zálusk na jižní Libanon s jeho vodními zdroji, a chce za prvé vyřadit ze hry hnutí Hizballáh, které zatím sám porazit nedokázal, a za druhé touží s washingtonskou pomocí uvrhnout Sýrii a Irán do stejného chaosu, do kterého už Washington sám uvrhl Irák a Libyi. Nu a až se Sýrie a Irán v tom chaosu ocitnou, nebude už nikoho, kdo by Hizballáh zásoboval – a Izrael bude mít cestu do Libanonu otevřenou. 

Cožpak Rusko ještě nepochopilo, že „teroristé“ jsou washintonskými operativci? Samozřejmě, Washington předstírá, že někteří z těchto „teroristů“ jsou „demokratičtí rebelové“, stojící v opozici proti „syrskému diktátorovi“. Ale všichni žoldáci ostatní jsou prý „teroristy“, jejichž přítomnost na syrském území ospravedlňuje USA k tomu, aby zde v zájmu svého boje „proti terorizmu“ udržovala své vlastní bojové jednotky. Což je samozřejmě výmluva, která  prokázala svou faleš, když Washington v nedávném období utvořil obranný štít kolem posledních bojových sil Ál Kajdy, Ál Nusry a Izraelského státu.

Američtí neokonzervativci, většinou to sionisté co nejúžeji spojeni s Netanjahuem, zformovali svoji doktrínu světové hegemonie. Tato doktrína „americké výjimečnosti“ je zástěrkou, za níž se schovává skutečnost, že Washington na Středním východě funguje jako izraelský slouha.

Bohužel, jsou však všechna tato zřejmá a přehledná fakta pod úrovní chápání Putinových nevojenských poradců.

Nicméně se izraelské zavraždění ruských letců stalo tak nestravným soustem, že přimělo Putina ctít dohodu se Sýrií a během 14 dnů jí dodat obranný protiletecký systém S-300, který už Sýrie sice zaplatila, ale Rusko jej s ohledem na Izrael zatím odmítalo Sýrií dodat. Věřím, že tato zbraň umožní Sýrii uzavřít svůj vzdušný prostor proti agresi Izraele, USA a NATO, aniž by se prostor nad Sýrií musel oficiálně prohlašovat za bezletovou zónu. Což byla právě věc, které se Putin vždy vyhýbal s ohledem na „americké a izraelské partnery Ruska“. I tak se však tento hodně opožděný krok ruské vlády ruským civilním expertům, jako je např. Nikolaj Surkov, vědecký pracovník moskevského Mezinárodního institutu pro světové hospodářství a mezinárodní vztahy, zdá až příliš mnoho. Ujistil o tom ruskou televizi prohlášením, že Rusko a Izrael jsou partnery a ani jedna z těchto dvou zemí si nepřeje toto partnerství „ohrozit“.

Ano, správně.  Takže to z důvodu partnerství nechala izraelská vláda sestřelit ruské letadlo? A otázka s tím související: Jak může být v Rusku brán Surkov za experta, když je to ignorant? Vždyť Rusko a Izrael nemají žádný společný zájem. Zájmem Izraele na Středním východě je chaos a nic, co by stálo v cestě jeho expanzi. Zatímco zájmem Ruska zde jsou stabilní vlády s nezávislou zahraniční politikou, které by jak Izraeli, tak Washingtonu znemožnily vysazovat teroristy na území Ruské federace. Nu a jestliže tomuto faktu Rusko nerozumí, pak zoufale potřebuje zcela nový Mezinárodní institut pro světové hospodářství a mezinárodní vztahy. Ovšem už bez Surkova.

Zdá se, že ani ruská vláda a ani ruští lidé nechápou dost jasně fakt, že Washington, Izrael a jeho vazalové v NATO jsou nepřáteli Ruska a nikoliv tedy jeho „partnery“. A že není jediné pochybnosti o tom, že zájmem obou těchto zemí je Rusko zničit. Přesto všechno má však Rusko „experty“, jako je Surkov, kteří věří, nebo předstírají že věří, že „Washington a Izrael jsou jeho partnery“.

Jestliže toto je úroveň inteligence v Moskvě, je s Ruskem a s námi všemi amen.

Překlad: Lubomír Man

Rušenie ruských škôl a likvidácia právneho štátu v Lotyšsku

Branislav Fábry

Bratislava 27. septembra 2018 HSP

Dňa 6. októbra 2018 prebehnú v Lotyšsku parlamentné voľby a ako býva v tejto krajine zvykom, pred voľbami sa politici snažia prezentovať na úkor ruskej menšiny v krajine. Keďže veľká časť ruskej menšiny stále ešte nemá občianstvo a volebné právo (asi 300 000), má táto menšina menšiu váhu vo voľbách.

Ilustračné foto

Volebná kampaň sa rozbehla už 16. marca 2018, pri oslavách sviatku tzv. Dňa legionárov (sviatok lotyšských Waffen SS), na ktorom sa zúčastnila tak predsedkyňa parlamentu I. Murniece, ako aj niektorí ministri. Premiér M. Kučinskis sa tam osobne nezúčastnil, pretože ako člen Strany zelených a roľníkov by svojim „zeleným partnerom“ len ťažko vysvetlil účasť, miesto toho však podporil inú rusofóbnu agendu a to úplnu likvidáciu stredných škôl s vyučovacím ruským jazykom. Hlavným ideológom zákona bola ale I. Druviete zo strany Jednota, ktorá si dokonca myslí, že ruské deti by sa mali rozprávať po lotyšsky i pri hrách…

Rušenie ruských stredných škôl

Kvôli tlaku uvedených politikov prijalo Lotyšsko v tomto roku nový zákon o vzdelávaní, v rámci ktorého sa prikročilo k ďalšiemu obmedzovaniu ruského jazyka na lotyšských školách. Ide o problém, ktorý sa dotýka viac ako tretiny obyvateľov štátu (36%), ktorí považujú za svoj rodný jazyk ruštinu. Samozrejme, že takéto obmedzenia nie sú v Lotyšsku nové a pokusy vytlačiť ruský jazyk zo škôl sa objavovali aj v minulosti. Ešte v 90-tych rokoch sa prijali zákony, ktoré obmedzovali používanie ruského jazyka na národnostných školách a priniesli tvrdú nacionalizáciu školstva. Od roku 2004 sa na ruských stredných školách zaviedol aj pomer výučby jazykov 60:40 pre lotyšský jazyk.

Výsledkom nacionalizačného tlaku bolo, že od vyhlásenia nezávislosti klesol počet žiakov v školách s jazykom národnostných menšín o 64%. Právna úprava, prijatá v tomto  roku je však ešte reštriktívnejšia a stredné školy v jazyku národnostných menšín doslova likviduje. Na vyššom stupni základného vzdelávania (ročník 7.-9.) totiž stanovuje pomer jazykov 80:20 pre lotyšský jazyk. Ešte horšie však dopadli stredné školy (10. ročník a vyššie), kde má celé vzdelávanie prebiehať v lotyšskom jazyku a ruština sa smie používať iba pri predmetoch, ktoré súvisia s jazykom a kultúrou národnostnej menšiny, teda v podstate predmet „ruský jazyk a literatúra“. Tým pádom prichádza k zrušeniu všetkých stredných škôl, ktoré doteraz vyučovali 40% predmetov v jazyku ruskej národnostnej menšiny.

Nová lotyšská úprava vzdelávania sa však stretne s obrovskými problémami v praxi. Z Lotyšska do západnej Európy odišlo v 21. storočí mnoho mladých ľudí a tak tam chýbajú pracovné sily v oblasti školstva. Problém predstavujú najmä učitelia pre technické smery a systém sa nedokáže len tak zbaviť množstva rusko-jazyčných učiteľov. Mladí lotyšskí nacionalisti nie sú ochotní nahradiť rusko-jazyčných učiteľov, často dôchodcov, pracujúcich v zlých podmienkach a za nízke mzdy. Aj pre tieto dôvody zákonodarca umožnil určité prechodné obdobia a cieľ nacionalizácie školstva sa má dosiahnuť až v školskom roku 2020/21.

V prípade ruskej menšiny v súčasnom Lotyšsku ide pritom o dramatickú situáciu, ktorá pripomína excesy maďarského šovinizmu v 19. storočí, keď uhorská vláda zrušila Slovákom všetky gymnáziá. Súčasná situácia v Lotyšsku je ešte horšia, lebo na rozdiel od 19. storočia sa stredo-školské vzdelávanie dotýka takmer všetkých detí v krajine. Europoslanec K. Karinš ale ciele zákona jasne pomenoval, keď pred pár dňami otvorene vyzýval na asimiláciu ruských detí v Lotyšsku. Skúsme si pritom predstaviť, že by sa niečo podobné ako v Lotyšsku udialo na Slovensku proti maďarskej menšine. Na šťastie, slovenská ústava garantuje menšinové práva pre Maďarov a na Slovensku tak dnes existujú nielen stredné školy s vyučovacím jazykom maďarským, ale dokonca aj Univerzita J. Selyeho s výučbou v maďarskom jazyku v Komárne.

Útoky proti ľudským právam

Nie je príliš prekvapujúce, že proti novým školským predpisom sa medzi príslušníkmi ruskej menšiny objavil veľký odpor. Už od 2. apríla, keď prezident podpísal zákon sa v objavilo množstvo protestných akcií, tie však k žiadnemu úspechu neviedli. Vládna moc používa proti protestom rôzne metódy boja, od obvinení z ruskej propagandy až po obmedzovanie základných práv a slobôd. Na školách sa tiež organizujú rôzne workshopy s účelom diskreditovať odporcov reformy ako „ruských agentov“. Takéto workshopy vysoko ocenila aj česká mimovládna organizácia Európske hodnoty, ktorá ich spomenula aj vo svojom hodnotení boja proti ruskej propagande „Kremlin Watch“ (s. 61-62). Nie je prekvapením, že Lotyšsko v uvedenom hodnotení skončilo na zdieľanom prvom mieste s plným počtom bodov ako vzor pre iné krajiny.

Za zmienku stojí aj obmedzovanie zhromažďovacieho práva odporcov reformy. Napr. dňa 15. septembra 2018 sa v Rige uskutočnil pochod s názvom „Ruky preč od ruských škôl“. Tento pochod bol na úradoch ohlásený už 10. júla, vrátane jeho trasy. Deň pred pochodom však úrady svojvoľne trasu zmenili. Týmto zásahom sa zmenilo sa aj miesto vystúpenia aktivistov, teda nie obvyklé Radničné námestie, ale netradičný Park Esplanada. To viedlo k zmätkom pri realizácii celej akcie a výrazne oslabilo účasť na protestnej akcií, ktorej sa za týchto okolností zúčastnilo iba 5000 ľudí. Skúsme si predstaviť, čo by sa stalo, keby niekto deň pred demonštráciou zmenil miesto konania Zhromaždení za slušné Slovensko v Bratislave a presunul ho z Námestia SNP niekde do parku v Petržalke.

Skúsme si tiež predstaviť, že by napr. v Moskve vykonali čosi podobné pri protestoch A. Navaľného a deň pred pochodom mu zmenili trasu. Aj v Rige pritom demonštranti zvažovali demonštranti Navaľného taktiku: nerešpektovať úradné rozhodnutie o mieste zhromaždenia, tým vyvolať násilnú reakciu polície a následne i medializáciu. Tento scenár sa dal vidieť napr. pri ruských protestoch proti dôchodkovej reforme z 9. septembra 2018. A. Navaľný a spol. vtedy v Moskve ohlásili demonštráciu na mieste, ktoré si už rezervovala radnica a navyše v deň, keď sa v Moskve uskutočňoval Deň mesta a tiež voľby. Organizátori zhromaždenia v Rige ale nakoniec dodržali príkazy úradov, keďže im bolo jasné, že v médiách by sa o ich demonštráciách nepísalo ani v prípade policajného násilia, podobne ako sa nepíše o zatknutých aktivistoch ich hnutia.

Prípad Gaponenko

Najznámejším prípadom zásahu proti ľudsko-právnym aktivistom v Lotyšsku v tomto roku je prípad aktivistu A. Gaponenka, ktorého orgány činné v trestnom konaní zadržali tesne po prijatí nového zákona v apríli 2018 a držali vo väzbe štyri mesiace. Formálnym dôvodom malo byť trestné stíhanie za text na internete s názvom „Vykonajú v máji Američania v Rige školenie v oblasti etnických čistiek?“. Išlo o provokatívny text, ktorým autor napadol prítomnosť vojsk NATO v Pobaltí ako ich prípravu na potlačenie povstania ruskej menšiny. Faktom je, že vojská NATO v Pobaltí pravidelne nacvičujú scenár, kde zasahujú na pomoc krajine, v ktorej mala Moskva vyvolať nepokoje domáceho obyvateľstva. Takýto scenár sa dá veľmi ľahko použiť práve proti aktivistom za ruský jazyk v Lotyšsku. Aj slovenskí vojaci by si mali uvedomiť, na čo sa vlastne pri svojich cvičeniach pripravujú.

Trestné oznámenie na A. Gaponenka podal pritom osobne A. Latkovskis, predseda výboru lotyšského parlamentu pre bezpečnosť a obranu. Prezident bezpečnostnej polície N. Medžviets sa o A. Gaponenkovi opakovane kriticky vyjadroval, napr. tým, že ho označoval za „nepriateľa“ alebo „agenta ruského vplyvu“ . Do väzby A. Gaponenka nakoniec zobral súd Vidzeme, predmestia Rigy. Po zadržaní ho podľa tvrdení jeho podporovateľov bili a držali 11 hodín v putách. Nechcem si ani predstaviť, ako by na Slovensku dopadol policajný prezident, ktorý by nejakého aktivistu označil verejne za „nepriateľa“ alebo „Sorosovho agenta“ a následne by ho vo veku 64 rokov bili (podľa tvrdenia aktivistov) a držali vo väzbe štyri mesiace kvôli textu na internete.

A. Gaponenko je jedným z najznámejších aktivistov za práva rusko-jazyčného obyvateľstva v Lotyšsku. Ide o profesora ekonómie a bývalého člena Lotyšskej akadémie vied, ktorý v rokoch 1989-1993 pôsobil aj ako poradca magistrátu v Rige pri ekonomických zmenách. Po roku 1993 sa však ocitol medzi neobčanmi a tým sa začala aj jeho opozícia proti vládnej moci. Jeho angažovanie sa zosilnelo najmä po roku 2004, kedy vrcholila prvá vlna nacionalizácie stredného školstva. A. Gaponenko je predsedom organizácie „Rodný jazyk“, lídrom „Kongresu neobčanov“ a jedným z predstaviteľov „Štábu na záchranu ruských škôl v Lotyšsku“. Práve tento „Štáb“ sa stal centrom boja proti nacionalizácii národnostného školstva v Lotyšsku a združuje mimovládne organizácie na podporu ruských škôl.

Právny štát v Lotyšsku a v Maďarsku

Pred niekoľkými dňami sme boli v Európskom parlamente svedkami hlasovania o správe J. Sargentiniovej o demokracii a právnom štáte v Maďarsku. Na celej záležitosti je dosť zaujímavé, ako hlasovali predstavitelia jednotlivých krajín. Vo všeobecnosti možno konštatovať, že poslanci z východnej Európy podporili správu v oveľa menšom rozsahu než tí zo Západu. Z tohto regiónu však najväčšiu podporu získala správa medzi poslancami Estónska a Lotyšska. Ide pritom o tie dve krajiny EÚ, ktoré sú jednoznačne najmenej demokratické (najmä kvôli problému neobčanov) a v zásade všetky výhrady, ktoré sa v EÚ dnes používajú proti Maďarsku, by sa dali rovnako dobre použiť najmä proti Lotyšsku.

Je neuveriteľné, aké veľké excesy proti demokracii a právnemu štátu si Lotyšsko môže dovoliť. Od etnokratického charakteru politického systému, cez problémy v súdnictve, korupciu, obmedzovanie slobody zhromažďovania, až po oslavu nacistickej minulosti. Zvlášť však treba spomenúť problém slobody prejavu. Lotyšsko udeľuje vysoké pokuty za odlišné informácie o udalostiach na Ukrajine, ktoré poskytuje najmä rusko-jazyčná pobaltská televízia PBK. Ide aj o deportácie ruských novinárov či zákazy pre vysielania niektorých ruských médií. Za zmienku stojí napr. aj to, že mediálna rada zakázala lotyšským novinárom používať agentúru Sputnik ako zdroj informácií. Snaha RTVS a spol. zamlčovať tieto zásahy do slobody prejavu v Pobaltí ostro kontrastuje s ostrou kritikou mediálnej politiky V. Orbána.

Slovensko nesmie bojovať za etnokraciu

Lotyšsko si dnes uvedomuje, že si svojou doterajšou etnokratickou politikou vytvorilo na vlastnom území veľkú a nespokojnú ruskú menšinu. Riga sa tejto menšiny síce obáva, ale napriek tomu jej stále pridáva ďalšie dôvody na nespokojnosť. Spolieha sa pritom na to, že krajinu v prípade potreby NATO a EÚ ochráni. Lenže aj členské štáty NATO, vrátane Slovenska, by mali Lotyšom jasne povedať, že nemienia viesť vojnu proti Rusku kvôli rušeniu ruských škôl, oslavám sviatkov veteránov Waffen SS či etnokratickému politickému systému v Lotyšsku.

                                                                                                             Branislav Fábry

Dramaturgická náhoda nebo záměr?

Na  Nový rok bylo zvykem vysílat přenos slavnostního provedení opery B. Smetany „Libuše“ z Národního divadla v Praze. Mimořádná událost, projev národní sounáležitosti a úcty k  dílu, zasvěcenému  slavnostním okamžikům národa.  Respekt i k  nejstarším pověstem, které zaznamenal již  Kosmas, jako „bájná vyprávění starců“, a které  po staletí  tradovaly  národní, přemyslovský mýtus: Krok a jeho dcery, kněžna Libuše, Přemysl oráč, cesta Přemyslova ze Stadic na Vyšehrad, otka a lýčené střevíce, Libušina věštba budoucnosti národa.

Letos  místo  prožívání   Smetanovy opery, výsostného díla našeho kulturního bohatství,  jsme  u televize mohli oslavit příchod Nového roku nejen již zavedeným poslechem Straussových valčíků, v provedení Vídeňských filharmoniků, ale  i filmovou novinkou, výpravným filmem o Marii Terezii. Ne již Libuše, ale Marie Terezie...! Nesrovnatelné, po všech stránkách. Něco jiného je pověst, něco jiného  historická realita. A něco jiného filmové ztvárnění historické reality. Film nám ukázal hlavně  rozmařilý život dvora, to, co historik nazval „ zpronevěřilost a cynické opovrhování všemi zásadami mravními ...“ Marie Terezie  to jistě na trůně neměla lehké. Jistě by byla vhodným námětem pro psychologicko historickou studii  ženy-vladařky v 18. století.  Ale nehodí se  za patronku českého národa. Vedla válku o dědictví rakouské, první válku slezskou, druhou válku slezskou, třetí válku  slezskou (sedmiletou). České království v  nich ztratilo Kladsko a téměř celé Slezsko, s výjimkou Opavska a Těšínska. Hladomor, válečné útrapy, ztráty na lidských životech a vysoké robotní povinnosti poddaného lidu (nevolníků) vedly k selským bouřím. (Sedláci u Chlumce r. 1775.) Němčina zavedena u všech úřadů i na obecných školách.  Se jménem Marie Terezie je ovšem  spojena i řada pozitivních reforem, jak je přinesl osvícenský absolutismus. Ale ty nestačí překrýt všechno to zlé, čím naši předkové v té době procházeli. A  nic nemůže být  důvodem, proč by měla císařovna Marie Terezie nahradit kněžnu Libuši!  A nic nemůže být důvodem, proč by měli dnešní Pražané stavět pomník jedné představitelce habsburské monarchie.                                                       Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Liga proti hanobení jako cenzor internetu

Richard Enos

Jestliže stále ještě máte možnost tyhle řádky číst, pak aktivity kritizující Ligu proti hanobení neprošly dosud nadřízeným procesem jejich automatického vymazávání, a zatím tedy ještě žijí.

Zatím...

S tušenými znameními, že svobodné vyjadřování na internetu je příliš velkou hrozbou pro mocnou elitu naší společnosti, vede Liga proti hanobení útok, který má její vlastní subjektivní názor na tzv. nenávistné projevy povýšit až do podoby internetového zákona.

Jak se v těchto dnech oznamuje, připojují se k Lize proti hanobení vedle dalších společností též facebook, twitter, google a microsoft a společně se chystají utvořit tzv. Laboratoř, řešící problém kybernetické nenávisti. Tyto společnosti si mezi sebou budou vyměňovat názory a rozvíjet strategie s cílem omezit nenávistné projevy a zneužívání (myslí se zneužívání svobody – pozn. překl.), v celé oblasti internetu.

„Tyto společnosti mají novou zodpovědnost za to, aby v rámci svých pravomocí zastavily růst nenávisti ve všech oblastech, kde ji zpozorují“, prohlásil za Ligu proti nenávisti Jonathan Greenblatt. „Těšíme se na to, že se s touto naléhavou výzvou společně s úspěchem vypořádáme“.

Hurá, do toho! Laboratoř řešící problém kybernetické nenávisti. Jací to hrdinové nezištného boje za věc humanity.

Jako Monika Bickertová, hlava globální politiky facebooku, která prohlásila, že „některé z nejlepších mozků strojírenského průmyslu budou spolupracovat s Ligou proti hanobení, aby nám pomohly znásobit síly ke zvládnutí našeho úkolu“.

Ke zvládnutí jakého úkolu? Stvoření hrozby mocných, která ukončí  možnost dosavadního svobodného vyjadřování lidí, kteří na internetu jako na poslední výspě svobodného vyjadřování stále ještě bojují za pravdu a spravedlnost?

Znepokojuje mě, že se pohybujeme k času, v němž internet, kdysi svobodný a neutrální, se stále víc dostává do rukou mocných diktátorských sil. Ano, diktátorských. Liga proti hanobení mašíruje totiž do takového kybernetického společenství, které bude diktovat, co by se mělo nebo nemělo nám, žijícím mimo tento elitní klub, říkat.

Cožpak vám to nepřipomíná režim jistého diktátora z někdejších časů? Zejména tím, že organizace, které už brzy zaujmou svá místa v Laboratoři řešící problém kybernetické nenávisti, se budou málo zaobírat otázkou, jaký vliv má např. kyberšikana na lidské bytosti, ale zaměří svou pozornost na to, jak dál a úspěšně pokračovat ve skrývání a zatemňování zločinů proti lidskosti, kterých se globální elita dopouští už od časů masových podvodů, otroctví, pedofilie, mučení a vražd.

A proč že by měly být tyto organizace zejména k zakrývání těchto zločinů motivovány?

Odpověď je jednoduchá: protože jsou řízeny právě tou globální elitou, která je nejpřednostněji páchá.

Celá idea téhle vyprávěnky o skupině, která sama sebe obdařila oprávněním „omezit a krotit tzv.  nenávistné projevy a zneužívání svobody“ na internetu, jde proti zdravému rozumu a je navíc i pokrytecká. Zapojuje-li totiž do svého snažení stejnou taktiku, jakou používá např. probíhající válka proti teroru, pak ony nenávistné projevy a zneužívání svobody nikoli potlačuje, ale rozmnožuje je a rozšiřuje do všech světových stran.

Vývoj lidské bytosti se totiž neděje tím, že ji dusíme, ničíme nebo z ní tzv. vymycujeme temnotu. Jak jsem vyjádřil ve svém starším článku, zavrhněme naše „právo“ cítit se být uražen svobodným projevem kohosi jiného. Nevyvíjíme se tím, že zakážeme lidem vyjadřovat nenávist či jiné negativní emoce, které jsou uloženy hluboko v jejích nitrech, ale vyvíjíme se tím, že těm lidem  dovolíme vyjadřovat se svobodně. A vůči jejich „útočným poznámkám“ se staneme imunní tak, že se odnaučíme je brát osobně. Vždyť nenávistný projev by neměl být ziskem pro nenávist  a výhru  nenávisti další. Je to přece on, a jedině on, který neléčeným emocím dává šanci uniknout z těl a hlav lidí nespokojených. A čím více šancí pro ty úniky lidem poskytneme, tím méně nenávisti na světě zbude.

Z tohoto pohledu jsou pokusy vykonat cosi pozitivního prostřednictvím cenzury naivní, a nejeví se být ničím jiným, než prostředkem k získání nadvlády hrstky lidí nad všemi lidmi ostatními. K tomu, aby jen tato hrstka měla kontrolu nad informacemi a tím i nad myšlením skupiny, národa atd..

Liga proti nenávisti a internetové korporace jako facebook, jež se stále hlouběji noří do cenzury, hrají hru, která začíná být i riskantní. Možná mnohé z nich mají za to, že jsou pro životy lidí příliš  důležité na to, aby mohly být náhle a masově zavrženy, což je pro současnost úvaha jistě opodstatněná. Ale nejsem si jist tím, měly-li i nadále mást probouzející se komunity, které mohutní každým dnem a každým úderem našich srdcí.

Z webu Lew Rockwell. com vybral a přeložil Lubomír Man

Několik vět k otevřenému dopisu A. Merkelové, kancléřce SRN

G. Zeihsel, předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska, v dopisu kromě dalšího napsal: “Je známo, že  spolkový kancléř odmítl navštívit Prahu kvůli výrokům M. Zemana , který označil sudetské Němce jako "pátou  Hitlerovou kolonu" a jejich vyhnání ocenil  jako "mírnější než trest smrti". Doufáme, že nyní takové výroky již nejsou možné…“.

Pokud bude možné říkat pravdu a pokud nebudou „evropské hodnoty“ hájeny tvrdou cenzurou, trváme na tom, že citované výroky pana prezidenta M. Zemana, budou moci být kdykoliv opakovány, citovány. Jsou totiž plně pravdivé. Pochybuje-li někdo o tvrzení, že tzv. sudetští Němci byli pátou Hitlerovou kolonou, pak můžeme uvést citaci z projevu K. Henleina, vůdce sudeťáků, který přednesl ve Vídni: „ Naším cílem vždy bylo zničení Československa, Vídeň 4. března 1941

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli. Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců... 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umožnila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního veřejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jednoho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost. (Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941)ˇ.“

Pokud si někdo pozorně přečte uvedený citát K. Henleina, nemůže ani chvíli pochybovat o tom, že „sudetští“ Němci byli hitlerovskou pátou kolonou. Předpokládáme, že by tuto skutečnost nepopřel ani G. Zeihsel.

V další části svého dopisu G. Zeihsel mluví o tom, že prezident M. Zeman vyhnání (tzv. sudetských Němců) ocenil  jako "mírnější než trest smrti". K tomu nepotřebujeme uvádět žádné další argumenty. Jde o notoricky známou skutečnost, jež se nemusí dále dokazovat. Stačí pouze použít obyčejný selský rozum. I kdyby šlo o vyhnání Němců z Československa v plném smyslu tohoto slova, pak i v tomto případě bylo vyhnání mírnější než trest smrti. Ale o vyhnání německého obyvatelstva z Československa nešlo, to by měl konečně vědět i každý funkcionář SL. Němci z Československa, kromě německých antifašistů, byli na základě rozhodnutí spojenců, učiněné v Postupimi v srpnu 1945, přesídleni. A i tento fakt by měli znát snad všichni landsmani. Ale, bohužel, jak je vidět, nejsou jim tyto skutečnosti známé.

A jako třešnička na dortu může sloužit otázka, kdo byl kancléřem SRN v době, kdy ing. Miloš Zeman měl uvedené výroky sdělit veřejnosti? Byla to zřejmě paní A. Merkelová. Ale není nám známo nic o tom, že by v souvislosti s uvedenými výroky odmítla návštěvu ČR. Pokud tomu tak bylo, tak opět naše i německá média silně zklamala. My i Němci máme právo na plné včasné a pravdivé informace. Nedostalo se však nám  jich. Pokud pan G. Zeihsel tvrdí pravdu, pak opět nějaká cenzura rozšíření těchto informací  znemožnila. A to není dobré! Lidé bez objektivních informací nemohou vytvářet své názory a stanoviska. A tím značně trpí i kvalita demokracie samé.                                                                               Dr. O. Tuleškov

Nelhat o československých reparacích

Server Zprávy.tiscali.cz zveřejnil zprávu o reparačních nárocích Poláků, Řeků a Čechoslováků ("A co kdybychom od Němců vymáhali válečné reparace?"). Ubezpečuje nás, že prý Česká republika nemůže uspět, že "na reparace není právní nárok".Přitom se odvolává a smlouvu velmoci k Německu z roku 1990, kterým se velmoci vzdaly reparací od Německa při jeho sjednocení. To může být, ale taková smlouva nezavazuje, jak známo třetí strany.

Pro Československo stále platí Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a vrácení měnového zlata z 21. prosince 1945, kterou vedle velmoci podepsalo i Československo, Austrálie, Albánie, Řecko, Indie, Lucembursko, Norsko, Nový Zéland, Nizozemsko a Jihoafrická unie. Podíl ČSR činil 3 procenta v kategorii A odškodného a 4,30 procenta v kategorii B odškodného. Kategorie A zahrnovala všechny reparace mimo průmyslové zařízení a námořní a obchodní lodě, zařazené do kategorie B. SSSR se vzdal peněžních reparací a nahradil je odvozem průmyslového zařízení do německou válkou zničené země! Tato dohoda je v našem právním řádu evidována pod č.150/1947 Sbírky zákonů. Nikdy nebyla zrušena a nezrušila ji ani česko-německá deklarace, právě proto, že deklarace nemá právní účinky, je to akt politický. Tak to také definoval ústavní expert prof.Pavlíček z Karlovy university.

Takže jak Poláci a Řekové, tak i ČSR a její nástupník ČR může vymáhat reparace, zejména tehdy, když z opačné strany zaznívají nelegitimní nároky za rušení dekretů a na odškodné odsunutých Němců, které vyvolávají dojem revanše a pomsty.

Dohoda dále stanovila, že žádný konfiskovaný německý majetek se nesmí vrátit zpět do německých rukou, což koresponduje s ústavním dekretem č.33 o navracení občanství na základě stanovených kritérií. Takže i z tohoto hlediska všechny soudy německých organizací na našem území o majetky by měly býti pokládany za nicotné a zmatečné (viz např. kauza řádu německých rytířů na Moravě a ve Slezsku). Zatím tyto organizace soudně neuspěly.

Informace serveru Zprávy.Tiscali.cz tedy nejen vyvolává zmatek v českém obecenstvu, ale i vyvolává dojem jakési "beznadějnosti snah o vyrovnání s Německem", ať už na základě reparací nebo jiného způsobu odškodnění. Takové zprávy jen vyvolávají dojem protektorátní podřízenosti Němcům, s nimiž prý "nelze nic pořídit". Opak je pravdou. Jen nedostatek politické vůle českých předáků tomu brání.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, předseda Historicko-dokumentační komise ČSBS Boskovice

Na zaplacení reparací od Německa máme nárok

Před nedávnou dobou jsme mohli číst názor jednoho „našeho odborníka“ na reparace. V podstatě prohlásil, že od našich reparačních nároků musíme odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu. Ovšem toto tvrzení je v rozporu s textem Pařížské reparační úmluvy. Jeden z jeho paragrafů nás zbavuje povinnosti hodnotu konfiskovaného majetku odečíst z našeho reparačního účtu. Cesta, kterou by rádoby odborník na reparace nám vytýčil, by vedla zřejmě k nulovému řešení. Prostě na reparacích bychom nic nebo téměř nic nedostali.

Na reparace máme právní nárok, stejně tak jako další spojenecké státy, které byly signatáři Pařížské reparační úmluv. O tom jsme přesvědčeni. Reparace se nepromlčují. Naše reparační požadavky, jak prohlásil pan profesor V. Pavlíček, CSc., můžeme kdykoliv položit na jednací stůl.

A právě v tom je problém. Za jakýmkoliv právním nárokem musí stát příslušný subjekt, který jeho plnění bude požadovat. Kdy naposled příslušní ústavní činitelé, či naši diplomaté, vznesli vůči Německu požadavek na zaplacení reparací? Bylo to brzy po listopadu 1989. Tehdy se H.-D. Genscher, tehdejší německý ministr zahraničních věcí, ozval, že Německo má plné ruce práce se sjednocením. Abychom posečkali nějakou dobu a pak se rychle dohodneme. Na další náš málo průrazný pokus ministr Genscher argumentoval opět nedostatkem času. Německo připravuje celoněmecké volby, a ty vyžadují spoustu času. A když bylo po volbách, zmohli jsme se ještě jednou a nastolili jsme požadavek zahájení jednání o reparacích. K našemu překvapení Němci však na naše návrhy neodpovídali. A tak to zůstalo.

Abychom v plné krátkosti doložili náš nárok na reparace, vraťme se krátce do 70. let minulého století. V Praze na oficiální návštěvě tehdy dlel W. Brandt, tehdejší kancléř Německa. Když naši zástupci začali mluvit o reparacích, odpověděl Brandt, že dost dobře Československo nemůže na západním Německu požadovat reparace. Ty zatěžují i východní Německo, NDR. Jakmile však dojde ke sjednocení, sjednocené Německo nám reparace zaplatí. A nebyl to sám W. Brandt, který nám dal tento slib. Byli to postupně i někteří další němečtí ústavní činitelé. Posledním z nich byl právě H.-D. Genscher. Od té doby se již naši ústavní činitelé nevzmužili a na Německu, podle dostupných informací, již zaplacení reparací nepožadovali.

Žijeme v období volební kampaně. Budeme volit nejen komunální činitelé, ale také senátory. A to je již těžká váha. Kromě obvyklých „kandidátských řečí“, bychom od nich docela dobře mohli požadovat, aby se vyjádřili k našim reparačním nárokům. Asi takových odvážných, kteří by vznesli nárok na reparace, by moc nebylo, pokud vůbec někdo z nich by tak učinil. Lze předpokládat, že ti, kteří by prohlásili, že naše reparační nároky jsou promlčené nebo že jsme se jich vzdali, a tak podobně, by bylo více. Právě jich bychom se například mohli dále ptát, kdo, jaký ústavní orgán, se našich reparačních nároků vzdal, kdy tak učinil a jakou právní formou. A jejich odpovědi by mohli být podkladem k další diskusi, která by mohla vyústit do našeho požadavku, lépe pak požadavku někoho z kandidátů na funkci senátora, aby se Ministerstvo zahraničních věcí ČR oficiálně vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu. A jeho odpověď by mohla podnítit širší věcnou diskusi.

Co na našem MZV můžeme v poslední době pozorovat? Utápí se v nejrůznějších záležitostech, dokonce i jepičího významu, osobní polívčička a všemožné handrkování jsou tam na pořadu dne. Ale aby se vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu nemá jaksi čas, a pravděpodobně ani odvahu. Ale kdo by měl vydat právě toto prohlášení, když ne ministerstvo zahraničí?
Jde zhruba o 3,5 bilionu současných korun. Tak konečně nastolme „otázku reparací“ jako diskusní téma a pak vznesme diplomatickou cestou oficiální požadavek na zahájení jednání se SRN o zaplacení reparací.

Do politiky by neměli chodit jen lidé pro „lepší zaopatření“, ale také ti, kteří se dovedou doslova rvát o naše státní a národní zájmy. A právě zaplacení reparací k našim současným základním interesům patří.

Již dříve se vzmužili Řekové a požadují na Německu reparace, o reparacích nahlas uvažují i Poláci. Jen my mlčíme. Proč? Domníváme se, že nám chybí potřebná odvaha. Přesvědčí nás někdo ze současných kandidátů na senátora, nebo pozdější senátor, že se mýlíme? Čas ukáže!

Když se poradíme s mezinárodním právem, objevíme zásadu, která říká, že agresor je povinen oběti agrese nahradit všechny škody, jež jí agresí vznikly. Že Německo bylo agresorem a my jeho obětí, snad nikdo soudný nepochybuje. Tato zásada je obecně platná. Všechny civilizované státy ji uznávají a měly by v souladu s ní i jednat. Pokud odmítne nějaký stát naplnit v praxi tento princip, staví se hrubě proti mezinárodnímu právu. Okřídlená věta, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, platí nejen ve vnitřním, ale i v mezinárodním právu. Tam však s dodatkem, že musí být uhrazeno i to, co bylo zničeno. Kdo má alespoň trochu právního cítění, vnitřně chápe správnost uvedených vět a v souladu s nimi by proto také měl jednat.
                                                                                                            Dr. O. Tuleškov

Mezinárodní soudní dvůr - Sankce USA proti Iránu jsou nezákonné

P.C.Roberts

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který je nejvyšším soudním orgánem OSN, nařídil v úterý Spojeným státům, aby své sankce proti Iránu, nepříznivě ovlivňující jak dovoz humanitární pomoci do této země, tak bezpečnost zdejšího civilního leteckého provozu, odvolaly.

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora je pro všechny členy OSN závazné, ale uvidíme, zda se mu podřídí i administrativa prezidenta Trumpa.

Spíš se dá ovšem čekat, že nikoli. A to proto, že americká vláda je zločinnou organizací, která se odmítá podřídit i svým zákonům vlastním.

Překlad: Lubomír Man

Před časem jste mluvil o možnosti zakotvit v Ústavě český národ. Navrhl byste to v případě svého senátního vítězství?

Nepochybně bych hledal podporu dalších senátorů. Můj návrh kombinuje tři prvky, a to prvek státoobčanský, tedy jedná se o státní občany, kteří mají trvalý svazek s ČR, a buď jsou příslušníky českého národa, nebo národnostní či etnické menšiny, a to podle vlastního vyjádření nebo vlastní úvahy. Pokud máme ochranu národnostních a etnických menšin, chybí nám státotvorný národ, vůči kterému jsou menšiny chráněny. Zároveň to může ústavně zvýraznit národní identitu, včetně ústavního zakotvení českého jazyka jako jazyka státního.

Výňatek z článku "Gerloch: Národ i jazyk v Ústavě by zvýraznily národní identitu", Novinky.cz

Bombardování Libye - Počátky evropské migrační krize

globe-32299_960_720

Příspěvky od messin 2.10.2018, William Blum, Global Research

Svět si bude dlouho pamatovat současnou migrační krizi v Evropě, která tam negativně ovlivnila nespočet lidí a téměř všechny země. Historie to jistě zaznamená jako hlavní tragédii. Nebo se bude spíše držet v uvážlivějších a humánních mezích?

Když začalo NATO a USA bombardovat v březnu 2011 Libyi – téměř denně po dobu šesti měsíců! – za účelem svržení vlády Muammara Kaddáfího (s naprosto falešnou výmluvou, že se Kaddáfí chystá napadnout Benghází, libyjské centrum jeho oponentů, a tak Spojené státy a NATO zachraňují lidi z tohoto města před masakrem), libyjský vůdce prohlásil:

„Teď poslouchejte, lidi od NATO. Bombardujete zeď, která stála v cestě africké migraci do Evropy a teroristům z Al-Kajdy. Touto zdí byla Libye. Boříte ji. Jste idioti a shoříte v pekle kvůli tisícům migrantů z Afriky.“

Nezapomeňte také, že Libye byla sekulární společnost, stejně jako Afghánistán, Irák a Sýrie, všechny zničeny Amerikou, zatímco podporovala Saúdskou Arábii a různé frakce Al-Kajdy. Především tyto země zamořily Evropu uprchlíky.

Kaddáfí, stejně jako Saddám Husajn, byl kromě tyranské tváře v důležitých věcech benevolentní a dělal i velmi cenné věci. Založil například Africkou unii a dal lidem v Libyi nejvyšší životní úroveň v celé Africe. Měli nejenom zdarma vzdělání a zdravotní péči, ale i všechny druhy dalších výhod, o kterých mohli ostatní Afričané pouze snít. Ale Muammar Kaddáfí nikdy nebyl správně poslušný klient Washingtonu. Mimo jiné nedostatky tento muž vyhrožoval tím, že nahradí americký dolar zlatem při platbě ropných transakcí a vytvoří společnou africkou měnu. Navíc byl velkým zastáncem Palestinců a nepřítelem Izraele.

Když v roce 2011 proměnilo NATO a Spojené státy Libyi ve zkrachovaný stát, kterým zůstává dodnes, stála za tím jako hlavní hnací síla tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Útok na Libyi byl jediným, kdy New York Times napsal, že se Clintonová „prosadila“ a přesvědčila prezidenta Obamu „v něčem co bylo zřejmě okamžikem jejího největšího vlivu jako ministryně zahraničí.“

Američané a americká média samozřejmě spolkli tenhle falešný příběh, kterým je krmili, ačkoliv nikdy nebyly předloženy žádné důkazy o údajně se blížícím masakru. Jediná bližší informace, kterou americká vláda oficiálně k tomuto zveřejnila – zpráva výzkumné služby kongresu o událostech v Libyi za toto období – se o hrozícím masakru vůbec nezmiňuje. Mějte to na paměti při čtení posledních obvinění proti Rusku.

Těžké bombardování Libye vojsky USA a NATO vedlo k rozsáhlému rozptýlení gigantického arzenálu zbraní nahromaděného Kaddáfím po celé severní Africe a Středním východě. Libye je teď útočištěm pro teroristy, od Al-Kajdy až po ISIL, zatímco Kaddáfí byl hlavním nepřítelem teroristů.

Překlad Messin

Zdroj: https://www.globalresearch.ca/bombing-libya-the-origins-of-europes-immigration-crisis/5655589

Součástí Československé republiky byla i Podkarpatská Rus

Na tuto skutečnost nesmíme zapomínat. Byli to i Rusíni, kteří prolévali svou krev  a  ztráceli své životy v boji za osvobození Československa z genocidního německého okupačního jha. Byly jich tisíce. Potomci těch, kteří se po druhé světové válce přestěhovali do Československa, žijí mezi námi a s námi.

Na Podkarpatské Rusi, dnes součástí Ukrajiny, žije část obyvatelstva, která vzpomíná na Československo v dobrém. Někteří Rusíny si dokonce přejí, aby jejich země se znovu stala součástí republiky. Velká většina Rusínů požaduje po Ukrajině autonomii.

Maďarsko je aktivní ve své politice k tamní maďarské menšině. Rozdává jim své občanství, podobně tak činí i na Slovensku, i maďarské pasy. Snaží se obnovit vnitřní vazby tamních "Maďarů" k Maďarsku. Staví se za ně v zápase s ukrajinskou protinárodnostní politikou.

A co děláme my? Ani zlomek toho, co Maďaři, ač nám jsou mnozí Rusíny nakloněni. Je zde řada pročeských spolků. Jak je podporujeme? Naši "vynikající" ministři zahraničních věcí raději dávají peníze, desítky milionů, Ukrajině na to, či ono. Proč?

Maďaři se staví za "své lidi" v Podkarpatsku. Jsou obětaví. Nebojí se. Následujme i my jejich vzor. Zvláště v době, kdy slavíme 100. výročí vzniku Československa, bychom měli dát jasně na vědomí náš blízký přátelský vztah k našim bývalým spoluobčanům. A po oslavách v něm dále pokračovat.  Politika vstřícnosti k bratrským slovanským Rusínům by měla být trvale jejím základním znakem.

Co bychom mohli činit již dnes? Těm Rusínům, kteří usilují o získání práce v republice, bychom měli všemožně pomáhat.  Stejně tak i těm, kteří by v ČR se rozhodli trvale bydlet. To jsou první kroky, které by podkarpatským Rusínům jasně signalizovaly, že jsme s nimi a srdečně uvítáme, když   budou s námi pracovat a i žít v jednom státě. Je naší povinností se vrátit k původní zahraniční prvorepublikové československé politice, obohacené o poznatky současnosti.

J. Skalský

Herečka Silvana Heißenberg píše Merkelové

9.10.2018, přišlo emailem  

Jste nejopovrženíhodnější a nejkriminálnější spolková kancléřka, kterou kdy německý lid musel strpět. Importovala jste německému lidu záměrně a protizákonně teror, válku, chudobu a smrt prostřednictvím ilegálních azylových parazitů, statisíců žoldnéřů, IS teroristů a dalších těžkých zločinců do naší země.[...]

Podle ústavy čl. 16 a) nemá v Německu právo na azyl NIKDO, kdo přicestoval ze třetích bezpečných zemí, proto se nalézají VŠICHNI VAŠI hosté v Německu ILEGÁLNĚ. Schengenská a Dublinská dohoda byly také protiprávně a záměrně zrušeny. Přísaháte ve Vaší úřední přísaze m. j. zdržet se „škod německému lidu“, denně činíte přesný protiklad. NEMÁTE pověření starat se o potřeby „všech lidí“, nýbrž jedině o vůli NĚMECKÉHO LIDU, jen to byl Váš úkol; Vy nejste nic jiného než zaměstnancem NĚMECKÉHO LIDU, neboť všechna moc pochází z lidu a NE od Vás.

Nestarala jste se o ŽÁDNÉ NĚMECKÉ POTŘEBY. Štvala a štěpila jste celý národ vědomě proti sobě a zničila jste celé rodiny. Nám Němcům by se mělo dařit jako nikdy jindy? Veřejné instituce musí být kvůli VAŠIM ILEGÁLNÍM HOSTŮM nyní masivně zabezpečeny, oploceny a střeženy policisty se samopaly.

Nyní jsou nutná ochranná pásma pro ženy, které se musí skrývat, aby se nestávaly oběťmi sexuálních přepadení od VAŠICH NEZADRŽENÝCH HOSTŮ.

Denně se dopouštějí VAŠI HOSTÉ násilných zločinů. Chudoba německých starců a dětí je vysoká jako nikdy jindy. Skoro 1 milion Němců žije na ulici. Pomáhat těmto lidem byl VÁŠ ÚKOL a ne zaplavit celou Evropu okupanty, kterým je kultura cizí, a tyto zaopatřovat NAŠIMI těžce nahospodařenými daňovými miliardami.

Vy žádáte respekt?

VAŠI PŘEVÁŽNĚ kriminální okupanti, kteří v Německu znásilňují a vraždí, jsou ještě bráni do ochrany jako oběti „pravičácké štvanice“. Když chcete respekt a měla byste mít svědomí, zodpovídala byste se sama z Vašich trestných činů před soudem.

Pokud justice konečně nezačne jednat podle práva, převezme to lid, neboť všechna moc pochází pouze z lidu, a německý národ je VÁŠ šéf! Vy nejste nikdo.

Ještě žádný spolkový kancléř SRN nezpůsobil německému národu vědomě a úmyslně tolik škod a utrpení a nebyl tak nenáviděný jako Vy, to jste při každé volební kampani zřetelně cítila.

Já si přeji pro rok 2018 jen jedno: abyste Vy a celá ta Vaše parta lidí byla kvůli veškerému porušování zákonů postavena před řádný soud a abyste všichni putovali nejméně na doživotí do vězení. Taková velezrada na národu, kterému vládnete, ještě nikdy v dějinách SRN nebyla.

Ti zaplacení, pokrytečtí komentátoři, kteří Vám ještě lížou konečník, kteří nejsou schopni samostatně a jasně myslet, si mohou ušetřit každé pochlebování Vám, neboť takové osoby nebere žádný rozumný člověk vážně.

Co nejhlouběji Vámi opovrhuji a přeji Vám Váš spravedlivý trest."

Co nejopovržlivěji kvůli Vaší Stasikompanii nyní BÝVALÁ herečka

Silvana Heißenberg

Dopis vyšel na FB a kopie se objevují na mnoha dalších místech.

Poznámka editora

Statečná, statečná žena! V Německu, kde se lidi bojí jen se křivě podívat na okupanty, napíše takový dopis veřejně. A určitě dobře ví, co jí za to čeká. Proto zřejmě v poslední větě použila výraz „bývalá herečka“. Před časem jsem tady napsal, že pokud se ženy dostanou na vedoucí místa, dokážou být daleko větší mrchy než muži. Ale ono to platí i obráceně. Ženy také dokážou být větší hrdinky než muži, když dojde na lámaní chleba. Napadá mě možná ne moc přesné přirovnání k Čapkově Matce. Tam také žena – matka podá pušku poslednímu z pěti synů se slovem JDI ve chvíli, kdy se z rádia dozví, jak nepřátelé plení jejich zem a vraždí bezbranné děti.

Moc rád bych viděl babici Merkelovou, jak to čte. Ona samozřejmě nemá žádné cítění, takže nepočítám, že by se zastyděla, ale přál bych si, aby se začala bát. Protože toto je skutečný otevřený a veřejný odpor. Věřím, že Němci toho mají už dost, ale zatím se báli. A příklady táhnou.

Zvědavec

7. říjen - den obětí tzv. Rozmanité republiky Německo

8.10.18

Německo:

AfD: V první neděli v říjnu si tradičně připomínáme všechny ty Němce, kteří byli zavražděni, zneužiti, zbiti, tělesně nebo duševně zraněni, mučeni a ponižováni tzv. "migranty".

Den obětí republiky nám připomíná, že projekt "Rozmanité republiky" není v žádném případě dobrá věc, ale nebezpečný podnik, který stojí lidské životy - téměř bez výjimky německé.

Každý, kdo se na tomto šíleném projektu v jakékoliv formě podílí, má na svých rukou krev.

Oběti "Rozmanité republiky" nás zavazují k bezpodmínečné povinnosti vyvinout každou myslitelnou snahu, abychom ukončili tento nebezpečný společenský experiment "Rozmanité republiky Německo" jednou pro vždy.

Zdroj: http://www.pi-news.net/2018/10/heute-tag-der-opfer-der-bunte...Zvědavec

Dánská ministryně - Dánsko nesouhlasí s migrantským diktátem

Inger Støjbergová, dánská ministryně pro integraci a přistěhovalectví, oznámila, že její země nebude souhlasit s nuceným umístěním migrantů. Podle ní přistěhovalci nepřispívají k rozvoji Dánska.

8. října 2018  

Podle dánské političky její země nemůže přijmout více přistěhovalců, protože má problémy s integrací těch, které již byli přijati.

„I když se výrazně zvýšila kontrola nad našimi hranicemi a snížil se příliv přistěhovalců, stále se potýkáme s problémem integrace těch, kteří k nám v posledních letech přišli,“ řekla Inger Støjbergová v rozhovoru pro noviny Jyllands-Posten.

Ministryně nechce přijmout žádného přistěhovalce, kterého by do Dánska ráda „nasadila“ Evropská unie.

„Přestože stále více a více uprchlíků začíná pracovat, stále je příliš mnoho přistěhovalců, kteří se nemohou sami uživit, to platí zejména pro ženy,“ uvedla Støjbergová , „a jen příliš málo z nich přispívá k rozvoji naší země, tak jsem se rozhodla, že nebudeme souhlasit s diktátem Evropské unie.“

Jen o několik dní dříve dánská vláda rozhodla, že o tom kolik uprchlíků přijme Dánsko bude rozhodovat ministr pro integraci a přistěhovalectví, v současnosti tedy rozhoduje Inger Støjbergová.

Stojbergová je považován za jednu z nejkritičtějších západních politiků proti masivnímu, nekontrolovanému přistěhovalectví. Rovněž důrazně trvá na integraci přistěhovalců. To musí být podmínkou pro pobyt v Dánsku. Byla to ona, kdo se snažila o změnu legislativy, aby si migranti, kteří chtějí získat dánské občanství, museli podat ruce s úředníky. Pro mnohé přistěhovalkyně, muslimské ženy, to znamená nepřijatelnou situaci.

Jak se dostat načerno do Velké Británie? Migranti vám to ukáží!

Když se ukázalo, že přistěhovalci jsou odpovědní za mnoho případů znásilnění neváhala Inger Støjbergová o tom mluvit veřejně, naznačujíc, že procento násilníků mezi přistěhovalci je mnohem vyšší než u Dánů.

„Podle mého názoru jsme se báli prezentovat naše očekávání od migrantů, kteří přicházejí do Dánska. Nikdo se neodvážil jim říct, že očekáváme od nich, jestliže u nás chtějí zůstat, že musí přijmout a dodržovat naše dánské hodnoty,“ pokračovala ministryně.

Před rokem bylo navrženo, aby přistěhovalci, kterým byl odepřen status uprchlíka, byli umístěni na jednom z neobydlených dánských ostrovů. Nakonec však byla tato myšlenka opuštěna.

(rp,prvnizpravy.cz,jyllands-posten,foto:arch.)

Polsko žádá od Německa reparace ve výši 850 miliard dolarů!

Spiegel

Polská vláda požaduje od Německa odškodnění za druhou světovou válku. Podle jejích výpočtů by dnes měla reparační částka činit alespoň 850 miliard dolarů.

8. října 2018  

Jak bylo zdůrazněno v rozhovoru Der Spiegelu s polským poslancem Arkadiuszem Mularczykem, aby si získal morální právo vést EU, musí Berlín nejprve plnit své závazky vůči Varšavě. Navrhl, aby se tak velká částku zaplatila v průběhu 50 nebo 100 let - investicemi do vědy, ekonomiky a infrastruktury v Polsku.

Polský poslanec z vládní strany Arkadiusz Mularczyk v rozhovoru s touto publikací vysvětlil, že válečné zločiny nemají žádné lhůty, a proto se moderní Německo nemůže skrývat za mezinárodním právem, i když uplynulo více než 70 let od konce války.

Podle zástupce strany „Zákon a spravedlnost" zůstává otázka zaplacení odškodnění otevřená. V rozhovoru s novinářem publikace uvedl, že v roce 1947 polské orgány odhadly vojenské škody na 48,8 miliardy dolarů, což v převodu na dnešní peníze činí 850 miliard dolarů. Moderní technologie navíc umožňují vypočítat ztráty související s důsledky lidských a materiálních ztrát, tvrdí politik: „Němci systematicky a masivně zabíjeli Poláky, aby poškodili náš demografický potenciál", a jejich okupační politika byla zaměřena na zničení polských elit. Tyto ztráty nemohou být obnoveny ani po mnoha generacích, je přesvědčen Mularczyk.

Současně zdůraznil, že peníze mohou situaci napravit pouze částečně - lze je investovat do vědy, ekonomiky a infrastruktury, ale je velmi obtížné obnovit národní kulturu a dědictví i s jejich pomocí.

Samozřejmě, že nyní Polsko a Německo jsou politicky vázány a obvinění Poláků nejsou namířeny proti současnémi obyvatelstvu Německa. Ale obyvatelé Polska nezapomněli na zločiny předků současné generace Němců. Navíc, bezprostředně po německé okupaci, upadli do zóny sovětského vlivu, „to znamená, že jedna okupace bezprostředně následovala druhou". Výsledkem toho bylo, že mnozí přeživší měli pocit, že s nimi bylo zacházeno extrémně nespravedlivě. Navíc ještě neexistuje možnost podat osobní žádost o náhradu škody. „Proto si myslím, že polsko-německé vztahy se mohou dokonce zlepšit, pokud Německo nakonec reparace vyplatí."

Kaczynski: Reparace zaplatili Francouzům, Židům. Ale ne Polákům!

Ke komentáři novináře Der Spiegel, že Německo osvobodilo regiony na východě a vydalo je  Polsku, Mularczyk odpověděl, že územní problém byl vyřešen po válce bez ohledu na otázku reparací. Kromě toho se území Polska zmenšilo o 78 tisíc čtverečních km, protože země musela předat část regionů Sovětskému svazu a miliony Poláků byly nuceny opustit svůj majetek, domy a podniky.

Podle Der Spiegelu by Polsko mělo v tomto případě požadovat náhradu také od Ruska a Ukrajiny, které zabavily polská území. Mularczyk však vysvětlil, že to byli Němci, kteří začali a prohráli válku. Podle podmínek Postupimské dohody mělo Polsko dostat odškodnění z reparací vyplacených Sovětskému svazu, ale ve skutečnosti se to nestalo: „Od Moskvy jsme dostali pouze zastaralé vybavení a díla Marxe a Lenina". Ještě horší je, že Rusko po válce vyplenilo Polsko - například ho donutilo dodávat uhlí za nejnižší ceny, řekl polský poslanec.

„Přestože Polsko - spolu se Sovětským svazem - utrpělo největší ztráty v druhé světové válce, získalo od Německa menší platby reparací, než jiné státy a jejich občané," je přesvědčen politik. Významná část 12 miliónů Poláků, kteří trpěli válkou, ale přežili ji, už zemřeli a nikdy nedostali od Německa náhradu.

Obrovská částka, která je dvojnásobkem státního rozpočtu Německa, navrhl Mularczyk zaplatit takto: Berlín by mohl investovat určité prostředky do vývoje polské vědy a ekonomiky nebo infrastruktury během 50 nebo 100 let. „Pokud Němci budou desetiletí platit, bude to připomenutí, že takové války nemohou být zahájeny - jinak to přijde draho budoucím generacím," řekl polský zástupce.

Podle jeho názoru je Německo velkou zemí se silnou ekonomikou, která chce být vůdcem Evropské unie. Nicméně „aby získalo toto morální právo, musí nejprve splnit své závazky vůči Polsku", zdůraznil Moularczyk v rozhovoru s Der Speigel.

(kou, prvnizpravy.cz, spiegel.de, foto: arch.)

Kaczynski vyhlašuje, že reparace Němci zaplatili Francouzům, Židům. Ale ne Polákům! My dodáváme: Němci nezaplatili reparace také ČR a SR, ač Československo bylo signatárním státem Pařížské reparační dohody a ČR je nástupnickým státem Československa.

Naši ústavní činitelé již dlouhodobě mají  nejrůznější "starosti". Teď řečí otázku, zda pan T. Petříček bude ministrem zahraničních věcí či nikoliv. Možný budoucí ministr zahraničí se zase zabývá problémem téměř nadčasovým, a to zda bude moci dále spolupracovat s panem M. Pochem. Jak vidíte naši pánové mají starostí hodně.

Takže čas, aby se zabývali reparacemi, které nám má zaplatit Německo, stále jaksi nemají. Dokonce část našich elit se domnívá, že z našeho reparačního účtu bychom měli odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu před jejich přesídlením do Německa. Zřejmě tito výtečníci nedočetli pařížskou smlouvu o reparací celou. V jednom jejím paragrafu by  jinak mohli zjistit, že jsme sice byli povinni německý majetek konfiskovat, ale jeho hodnotu  z našeho reparačního účtu jsme odečíst nemuseli.

Tak se nám zda, že tito "čeští dobráci"  jsou sice pro reparace, ale zmenšené o hodnotu konfiskovaného majetku. Tento jejich postoj svědčí  ve prospěch Německa, nikoliv  České republiky. Podle jejich receptu bychom zřejmě dospěli k nulové reparační variantě.

Zbavme se demokratickým způsobem těchto lidí dříve, než nás ošidí o 3,5 bilionu dnešních korun, které Německo je povinno nám zaplatit. Všichni však víme, že neplatí. Proč by také platilo, bylo by to ostatně v rozporu i s jeho tradicí. Německo dosud nezaplatilo reparace, které původně mělo zaplatit po první světové válce. A my jsme naposledy  SRN požádali o reparace někdy v letech 1989 a 1990. Ač nám němečtí ústavní činitelé vícekrát slibovali, že nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení Německa, naposled tak učinil H.-D. Genscher, skutek utek. Po sjednocení Němci o reparacích s námi již nejednali.

Nestatečnost příslušných ústavních orgánů byla a je zatemňována nejrůznějšími pohádkami o tom, jak jsme se německých reparací vzdali nebo bájením, že časem zanikly. O něco upřímnější jsou slova, že reparace nejsou na pořadu dne.

My však jsme přesvědčeni, že Němci jsou povinni nám reparace zaplatit. K tomu však potřebujeme alespoň několik ústavních činitelů, kteří se pochlapí. Sdělí národu, že diplomatickou cestou vyzývají Německo k jednání o reparacích a ubezpečí nás, že naše práva budou hájit  a prosazovat případně i tím, že se obrátí na světovou veřejnost, zejména na vítězné spojenecké mocnosti, aby nám v pomohla  reparace získat.

Snad ti, kteří v Německu neradi slyší slovo reparace, a snaží se, aby nikdo o reparacích nemluvil, by si měli uvědomit, že podle mezinárodního práva má agresor povinnost zaplatit své oběti všechny škody, které agresí utrpěla.  A dnes nikdo nepochybuje o tom, že Němci byli agresoři a my jejich obětí.  Nebo je někdo v Německu, kdo se domnívá, že tomu tak není? Jsme přesvědčení, že řada poctivých Němců chápe, co je jejich povinností, a jakmile své požadavky oficiálně na SRN vzneseme, budou nás podporovat.

Tak s chutí do toho! Republika peníze, které nám Německo na reparacích dluhuje, nutně potřebuje. Naší povinností je tyto finanční prostředky co nejdříve získat. Všichni víme, že dobré účty dělají dobré přátele.                                Dr. O. Tuleškov

Řecko bude požadovat po Německu kompenzace za způsobené škody

"Řecký prezident Prokopis Pavlopulos na setkání s německým kolegou Frankem-Walterem Steinmeierem prohlásil, že jeho země bude od Německa požadovat kompenzace za škody způsobené Druhou světovou válkou. Objem reparací ocenili na 279 miliard euro – o trochu více, než Athény dostaly za dobu osmi let v rámci evropských programů ekonomické pomoci.

O výplatě poválečných reparací řecká vláda nemluví poprvé

V roce 2015 Angela Merkelová na jednání s řeckým kolegou Alexisem Tsiprasem prohlásila, že Berlín tuhle otázku považuje za uzavřenou. Řekové to ale vidí jinak. Nedávno během návštěvy obce Kandanos na ostrově Kréta, kde fašisté v roce 1941 popravili 180 lidí, Tsipras označil požadování reparací za „historickou povinnost" řecké vlády. Pavlopulos se k této otázce vrátil během setkání s Stenmeierem."Výňatek z článku "Evropa na hraně ekonomické katastrofy...", Sputnik / Vladimir Trefilo, 17.10.2018, Alexandr Lesnych

Všechno je podvod

P.C.Roberts

Izraelský agent na terorizmus a skryté vraždy vysvětluje, že domnělý útok na Skripalovy s údajným nervovým plynem, je pro každého, kdo má o věci pojem, naprosto zřejmým podfukem: https://russia-insider.com/en/skripals-are-mi6-hoax-not-worthy-ladies-detective-novels-israeli-expert-demolishes-uk-case/ri24912  „Je to jedna stupidita přikládaná na stupiditu přecházející“. říká izraelský expert.

Souhlasím s  ním. Jedna otázka však stále ještě trčí ve vzduchu. Proč se britská vláda domnívala, že jí takovýto ubohý a průhledný podfuk projde?

Shodou okolností se mi v době, kdy jsem nad touto otázkou dumal, dostala do rukou kniha P.R. Griffina a E. Woodsworthové s titulem: 9. září bez masky, která mi tuto otázku zodpověďěla. Když totiž britská vláda viděla, jak idiotská západní populace spolykala oficiální vládní pohádku o pár Saudech, kteří bez znalosti řídit letadlo a bez pomoci jakékoli zpravodajské služby způsobili totální kolaps bezpečnostního aparátu USA – A NIKDO NEBYL ZA TOTO KOLOSÁLNÍ SELHÁNÍ UČINĚN ZODPOVĚDNÝM – usoudila, že lidé, kteří uvěřili i takovéto lži, uvěří už všemu.

Došel jsem ke stejnému poznání roky předtím, než byla oficiální vládní teorie o 11. září rozmetána tisíci vědců, architektů i vojenských i civilních letců z USA i ze zahraničí, ale jedna otázka v hlavě zůstala: Když tedy ne Saudové - KDO TO UDĚLAL?

Známý publicista Ron Unz odpovídá, že to byl Izrael – a nikoliv tedy Bush a Cheney. A stejný názor vyslovuje ve své poslední knize i Ch.Bollyn.

Zdá se být jisté, že Izrael má v té věci skutečně prsty. Máme zde např. agenty Mossadu, kteří jásají, když pád dvojčat Světového obchodního centra (WTC), natáčejí. Museli tedy o věci vědět, když byli na místě včas a připraveni filmovat. Později se objevili i na obrazovkách izraelské televize, kde prohlásili, že byli do USA vysláni, aby tam pád budov WTC nafilmovali.

Čili: O útoku 11. září se vědělo předem a zničení budovy č. 7 WTC ohlásil reportér BBC, stojící před budovou, která před ním stála neporušená, dokonce celou půlhodinu předtím, než spadla.

Svědectví Unze a Bollyna proti Izraeli je přesvědčivé. A souhlasím s Unzem i v tom, že Bush ml. nebyl součástí spiknutí. Kdyby totiž ano, stál by na scéně a uděloval by rozkazy k hrdinné odplatě Ameriky za první teroristický útok proti ní spáchaný. Ale byl z osudného místa odsunut a namísto něj řešil situaci na místě Cheney.

Nu a zdá se, že právě ve věci účasti Cheneyho na incidentu se s Unzem rozcházím. On říká, že Cheney nebyl stejně jako Bush ml. do spiknutí zapleten, ale já mám za to, že zapleten byl. Cheney a jeho korporace Haliburton měla z akce výrazný prospěch. Haliburton dostal od vlády kontrakty pro služby v Afghánistánu i v Iráku, a Cheney pak, jak dokazuje publicista E. Griffen, dovedl tehdy k vítěznému cíli své celoživotní prahnutí po tom, aby výkonná moc vlády byla nadřazena nad americkou ústavu i statutární právo USA.

A navíc. Mossad by bez pomoci jistých lidí, fungujících uvnitř americké vlády, nedokázal útok tak obřího rozměru sám provést. Pouze americká oficiální místa mohla totiž nařídit početné simulace útoku za plného provozu, aby tak zmátla jak řídící pracovníky leteckého provozu, tak i americké vojenské letectvo. A nebylo ani v pravomoci izraelské vlády vydat rozkaz k okamžité likvidaci hory trosek, která po útoku zůstala, a tím i k zametení stop po  těch, kteří jej spáchali. K tomu byl potřebný souhlas vlády. Mocné ocelové konstrukce a trámy, vykazující všechny podoby zkroucení, které nemohl způsobit obyčejný požár, ale jedině nano-termit, byly se spěchem odeslány do Asie k roztavení a novému zpracování, a nikdo též dosud nevysvětlil, jak mohl obyčejný oheň roztavit v Dvojčatech i zdivo.

Unz má pravdu v tom, že Izrael si v New Yorku v onom roce 2001 počínal jako bandita. Svým útokem se zbavil poloviny svých rivalů na Středním východě, ze kterých mu do dnešního dne zbyly už jen Sýrie a Irán, a Trumpův režim jej tlačí do dalších výbojů i do tohoto směru. A dokonce i proti Rusku, které by mohlo, kdyby chtělo, zničit jak Izrael, tak i USA.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Volební šaškodrama Brna

Tak nám, paní Müllerová, zas  to Brno vovinuly vlasti nepřátelský mraky, povídal Švejk, mazaje nohu opodeldokem, prej voni ty previti nám svalili pana primátora, to vopravdu nebude hezký.

On to byl takovej primátor hodnej, on přál všem, i těm sudetům dovolil přiklusat do Brna i přes ty nepřátelský hraničáře, co na ně tak nepěkně křičeli hanba sudetům a hanba primátorovi.

No, pane Švejk, ozvala se z gaňku paní Müllerová, škrábajíc brambory, Von byl tak hodnej, že dovolil i tomu šílencovi, Hollan se prej menoval, von prej tam postavil dokonce maketu toho Německýho domu a pam primátor to podporoval, a měl tak rád ty brněnský lidovce, a voni mu vrazili kudlu do zád, to se přece nedělá!

Pan Švejk odpověděl, dokončuje mazání jedné nohy, voni paní Müllerová, ten Hollan prej byl takovej magor, že von se nechal bičovat na Ukrajině vod tý madony,nebo jak se jim říká, ne dominy,dominy,a furt řval  ještě a ještě, to ten by měl jít před komis jako sem byl já, né? Moc hodnej primátor to byl, že Hollanovi i tu jízdu načerno jako náměstkovi vodpustil, co jsme si to jsme si a všecko pro Brno.  No a teď tohle. Já to dycinky řikal, že neměl pan primátor paktovat s těma lidovcema, to je taková čeleď černokněžnická, ne jako naš pan feldkurát Katz, to byl moc hodnej pán...Voni se paní Müllerová spojej s každým, voni snad by se spojili i se samotným machometánem. No a na toto právě dojel pan primátor, von je i fotografovanej s jedním tím lidoveckým pánem, jak s ním rozpráví v míru a pohodě -a teď tohle! Tomu v Němcích říkaj DOLCHSTOSS, paní Müllerová, píchnutí dýkou do zad. Ale no o, dyž vono prej je to všecko legální. Voni prej nemusí dát na volby, ty koalicionáři, voni si to upečou sami jako ta naše vídeňská kamarila,a císař pán ani vo ničem neví...Tak mně ho bylo líto, byl celej takové naměkko, pan primátor. Takovej slušnej a hodnej pán,a voni todle.

No třeba, až zas budou volby do císař parlamentu, tak voni se tam pan primátor zas dostanou a naše vlast nepřijde vo tak významnýho pána, uzavřel Švejk svou oduševnělou úvahu o brněnském primátortřesení.                    Jiří Jaroš N. L.P.2018

K. Henlein byl zločincem

Verbálně prohlašoval, že je loajální k Československé republice. Potají celá léta však spolupracoval s německými nacisty a Hitlerovi vždy udělal, co mu na očích viděl. Oba pánové sledovali společný cíl - zničení Československé republiky a připojení jejího území k říši. Český národ chtěli zlikvidovat a naše území osídlit Němci.

Když s říší to šlo s kopce, oba hrdinové měli velké obavy.  Jak to s nimi dopadne, když  spojenci vyhrají válku? Hitler a po něm i Henlein spáchali sebevraždu. Báli se trestu, který by je za jejich zločiny stihl.

A „hrdina“ Henlein je dodnes čestným občanem města Liberce, jak se dovídáme. Zastupitelé jeho čestné občanství zatím nestačili zrušit. Výmluvu si našli. Prozatím, zřejmě jen v Liberci, platil názor, že dějiny nelze přepsat. S tím lze souhlasit. Dějiny však zpravidla přepisují samy sebe. K. Henlein se stal v Liberci čestným občanem. Válka skončila. Zvířecký nacismus a jeho pohlaváři byli poraženi.  Každý normálně uvažující člověk požadoval, aby nacističtí zločinci byli potrestáni. K. Henlein před trestem utekl ze života. Jeho zločiny však zůstaly. Jsou jistě důvodem k tomu, aby již dávno byl zbaven čestného občanství Liberce. Přesto dosud se tak nestalo.

Vtírá se otázka, co je skutečným důvodem toho, že K. Henlein dále zůstává čestným občanem města Liberce?                                                              J. Skalský

Máme vůbec zahraniční politiku?

Naše Poslanecká sněmovna měla v úterý možnost vyjádřit se k nedávnému rozhodnutí Evropského parlamentu spustit sankční řízení proti Maďarsku.

Už když se hlasovalo ve Štrasburku, byli čeští europoslanci ve svém názoru dokonale rozděleni. Deset se nás vyjádřilo proti sankcím, devět sankce schvalovalo a zbylí dva se buď zdrželi, nebo nehlasovali vůbec. 

Hlasování v Praze dopadlo velice podobně. Ze dvou stovek poslanců vyjádřila solidaritu s Maďarskem necelá polovina. Zbytek byl buď proti, nebo nemá žádný názor, anebo nechodí raději ani hlasovat.

Vyslali jsme tak zcela jasný signál: spolehnout se na nás nemůže nikdo a už vůbec ne ti, které o svém spojenectví ujišťujeme. Tento signál jsme vyslali ve dnech, kdy si se slzami v očích připomínáme kulaté výročí zrady našich spojenců.

Téměř polovinu z těch, kdo vyjádřili pochyby o sankcích vůči Maďarsku, tvořili poslanci za stranu ANO. Ministři za tuto stranu včetně premiéra se však hlasování zdrželi. U Andreje Babiše je to tím pikantnější, že se jen nedávno chystal vážně si promluvit se svými eruroposlanci, kteří všichni hlasovali proti Maďarsku. Co jim tak asi chtěl vytknout?

Naopak jako jeden muž se proti Maďarsku postavili Piráti. Chtějí našeho spojence trestat ještě nekompromisněji než zástupci TOP 09, kteří v Bruselu vystupují proti Orbánovi, zatímco doma před volbami pro jistotu lavírují.

Z patnácti poslanců ČSSD našli odvahu zpochybnit sankce pouze dva. Tři se sankčním řízením souhlasí, deset nemá názor. Proč vlastně ČSSD usiluje o post ministra zahraničí, jestliže na klíčové otázky zahraniční politiky nemá názor?

Rozpačité hlasování proběhlo v předvečer setkání prezidentů visegrádské čtyřky. Čím jménem bude moci na tomto setkání vlastně hovořit prezident Česka?

Prof. J. Keller, přišlo e-poštou

První pamětní deska vyhnaných Čechoslováků odhalena v Brně,

ne v Mikulově

K nepravdivé zprávě Deníku.cz, že na jižní Moravě byla jako první odhalena deska vyhnaných Čechoslováků z pohraničí uvádíme za vlastenecké organizace, které odhalily skutečně první pamětní desku tohoto typu na jižní Moravě, toto:

Vlastenecké organizace, především Výbor národní kultury, Kruh vyhnaných, Kluby českého pohraničí, ČSOL a ČSBS, VSA, SLS a další složky, za účasti více než 500 účastníků odhalily pamětní desku 350 tisícům vyhnaných Čechoslováků již 30. září 2018, zatímco deska v Mikulově  byla odhalena podle Deníku.cz až ve středu 10. října 2018. Je tristní, že si tuto historickou událost na Křenové ulici v Brně č.67 nechal Deník.cz ujít, když účastníci přibyli na odhalení z celé republiky. Zpráva podle nás měla znít takto: I.pamětní desku vyhnaných Čechů odhalili v Brně, I. pamětní desku v jihomoravském pohraničí odhalili v Mikulově.

My ovšem naprosto jednoznačně vítáme odhalení pamětní desky vyhnaných Čechů také v Mikulově, děkujeme zřizovatelům za vlastenecký počin, a ctíme pietní akt a pomník vyhnaných a doufáme, že bude středem pozornosti a úcty občanů, podobně jako pomník v Plzni - první vůbec v České republice, - a pamětní deska v Brně. Doufáme, že časem vzniknou podobné pomníky i v jiných místech republiky.

Za zřizovatele  a jednu ze složek,

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, čestný předseda ČSBS Boskovice

Redakce: J. Skalský,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 622. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 21. října  2018  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa:https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl